JITA Splítková




Koberec

Detaily jsou pro někoho velmi bezvýznamné. Možná to je také tím, že je prostě přehlídne - věnuje se pouze podstatným věcem a maličkosti, či prkotinky jdou kolem něj. Někdy se ovšem stane, že si člověk všimne právě jen detailu…

Stalo se mi to letní sobotní den. Pražské ulice a i chodníky ukazovaly nebi svůj asfalt a dlažební kostky, bez poskvrnění jediným člověkem, protože jen hlupák a zoufalec v takovém parnu zůstává o víkendu ve městě.

Nevím, co jsem, možná obojí - já ten den jela fotit jazzovým fanouškům známou zpěvačku.

"Vypadá špatně, budeš asi v šoku," říkala mi známá, když mě nabídla, jestli nechci jít společně s ní navštívit stárnoucí ženu. "Zřejmě, prý roztroušená skleróza," dodala a ještě poznamenala, že ona jí jede pomoct s balením do lázní a udělat s ní rozhovor, takže by se jí hodilo, abych šla s ní a umělkyni vyfotila.

Souhlasila jsem. Člověka dojmou některé lidské příběhy… je tu sama, od všech opuštěná… dojal mě smutný osud té krásné dlouhovlasé blondýny, která se zubí z přebalu desky. Dívám se na ní a docela se začínám těšit, že se s ní setkám. Napadlo mě, že umělce vždy potěší, když mu přinesete jako fanoušek k podpisu jeho dílo. Vyndala jsem staré vinilové desky z přebalů a ty si připravila do tašky, že jí je dám k podpisu. Uvolní se tím atmosféra, napadlo mě.

Desky jsem opatrně uložila do skřínky, jsou po mém otci - jakou by měl asi táta radost, kdyby věděl, že je budu mít podepsaný. Patřil totiž k jejím fanouškům.

"Těší se na nás," oznámila mi kamarádka.

Vyšlapaly jsme po schodech až k půdě starého domu na Žižkově. Provázel nás štěkot psů, kteří zaregistrovali, že v jejich domě je někdo cizí.

Za jejími dveřmi stála stará skříň z leštěného ořechu, takové znám od svých babiček a jejich kamarádek. Pak tam byl nákupní vozík naplněný nějakými věcmi a na něm velké krabice. Zřejmě také plně nějakých zbytečných věcí. Jaké to bude uvnitř,? říkám si. Pohled na tu skříň a vozík mi dával už dopředu jasnou odpověď.

Dveře se otevřely a o ně se levou rukou opírala velmi vychrtlá malá žena s krátkými vlasy barvy hodně vyšisované lišky. "Pojďte dál, už na vás čekám…." něco takového řekla.

Podávám ji ruku a představuji se. Potřásla mojí pravici levačkou, "Já dávám levou, ta je od srdce," doslova haleká hrubým hlasem. Všimla jsem si, že v pravé ruce má hůlku, o kterou se opírá a její krátké vlasy jsou krátké jen zepředu, vzadu je má stažené do onoho stále moderního koňského ohonu.

A pak všechno proběhlo tak rychle. "Máte ty desky k podpisu?" zajímá se nejdříve. "Ano přisvědčuji. "To je dobře." pokývala hlavou, ale zatím se vůbec neusmála.

Stojíme pořád v předsíni a začínám vnímat pach tohoto bytu - je to alkohol a trochu zatuchlina. Protivně nasládlý pach. Napadlo mě podívat se na zem. Červený koberec je takový nějaký umolousaný a nerovnoměrně pokrytý nějakými býlími chomáčky. Nechci být neslušná, zvedám hlavu a dívám se na zpěvačku, analýzu, co to je si nechávám na později.

Podívala se po nás a nakřáplým hlasem nám začíná rozdávat úkoly… nemám ani čas se rozhlížet kolem, žasnu, co všechno od nás chce udělat.

"Dojdete mi každá nakoupit, to asi nejdříve, pak mi tady pomůžete …, mluví a mluví… pak si sedneme pustíme si něco…"

"Počkej," zaráží ji má spolunávštěvnice, "tolik času nemáme, říkala jsi jen pomoct sbalit.

"Já jsem tak nemožná, podívejte se,m" ukazuje na hůl. "musíte mi pomoct, potřebuju nakoupit, půjdete každá jinam…"

Pořád stojíme v předsíni.

Ona neustále ze sebe chrlí rozkazy, co potřebuje udělat… Najednou kamarádce ruply nervy… "to tedy ne, tohle jsme si nedomluvily, já se honit nenechám…," zakřičela na ní a bouchla dveřmi.

Stojím ve špinavé předsíni s zrzavou zpěvačkou. Jsem sledem událostí zaskočená a mám chuť také utéct, ale přijde mi to takové hloupé, třeba se vše urovná, dám ji podepsat ty přebaly… vyndavám je z tašky. Vcházíme do jiné místnosti, čeho jsem si všimla byla akorát rozestlaná postel a malý stůl hned za dveřmi. Sedla si za něj.

"Prosím podepíšete se mi?" ptám se, zdá se, že mě ale nevnímá. "To je strašný, to si ke mně nesmí dovolovat… já jsem stará ženská a ona… podívej se, jak jsem nemožná…" koukla na mě a zatřásla holí.

Nedaří se mi ji nijak zklidnit ani ji přemluvit k podepsání… dívá se na ty přebaly a stále opakuje jak je nemožná, jak ji tedy aspoň já musím se vším pomoct… "Prádlo potřebuju vyprat a pověsit… nakoupit…" Kývám hlavou. "Dobře, ale podepíšete se mi?"

"Ne,"skoro na mě zařve, "…až mi tady něco uděláš a teprve za každý splněný úkol ti podepíšu jednu desku…" Snaží se mě chytnout za ruku. Je to legrační začínám dostávat strach. Podivný zápach ve mně vyvolává i pocity nejen úzkosti, ale i hnusu. Začínám se tam všeho štítit. Kámoška se nevrací a je mi jasné, že se nevrátí…

"…aspoň, že jsi tady ty…, když ta druhá tak sprostě odešla…" zaskřípe mi její hlas skoro těsně do obličeje.

"Ne, to ona se určitě vrátí," přesvědčuji ji, ale taky vím, že ne.

Rychle si ukládám přebaly zpět do tašky a s rádoby veselým výkřikem "… já se jdu po ní podívat, přijdu za chvíli," utíkám ze zpěvaččina bytu.

Venku se nadechuji. Až teď mi došlo, že jsem neudělala žádné fotky. Nějak ani nelituji.

Zůstává ve mně divný pocit, není to lítost nad nemocnou ženou, podle všeho i alkoholičkou, je to spíš ta úzkost z toho prostoru a z té ženy. Beru to jako varování takové memento. Všechno bylo tak absurdní. Ještě se mi nikdy nestalo, abych někde byla a nevěděla, jak to tam vypadá z této návštěvy si pamatuji jen několik detailů - její vlasy, rozestlanou špinavou postel a hlavně ten červený koberec v předsíni. Co to na něm asi bylo za bílé chuchvalce? To je jedno. Jen mi je jasné, proč je tak sama.

Dávám vinilové desky zpátky do přebalů, co by asi táta na tohle říkal? Dívám se na její úsměv… a tahle ženská, před několika dny měla vystoupení… jak to dokázala, když je tak nemožná… asi si ji někdy poslechnu, nikdy jsem tyhle desky neslyšela… já totiž neposlouchám jazz, ale teď si je poslechnu, třeba konečně pochopím ji i tuhle muziku. Jenže je jazz o panovačnosti? O sobectví? Jaké poselství tahle zpěvačka hlásá z pódia? O zlém světě?

Co vlastně chci pochopit, tady není žádné tajemství. Pro mě jedno ovšem bude - co byly ty bílé chuchvalce…?




 

Má absurdní setkání…

Přiznám se bez mučení, že pokud je možno zažít nějakou absurditu, tak ji zažiju a ještě se do všech těch neuvěřitelných až pitoreskních situací sama hrnu. Jelikož jsem nepoučitelná, tak dobře mi tak!

Setkala jsem se s člověkem, který prohlašuje, že byl několik hodin ve spojení s bohem a ten mu prozradil odpovědi na všechny otázky (zásadní a filosofické, takže jaká čísla ve sportce vyhrají, to boha samozřejmě nezajímá).

Dotyčný je milý stařík - pokud s ním souhlasíte a vše mu baštíte. Pokud si troufnete pochybovat o jeho spojení s bohem a jeho božsky nabytých vědomostech, mění se tento pán ve fúrii a máte strach, že budete muset volat doktora pro sebe i pro něj jelikož to vypadá, že se o něj pokouší mrtvice.

A rozzuří ho třeba i otázka, jestli tedy vesmír vznikl velkým třeskem. On to prý ví, vše viděl , byl přímo při tvorbě vesmíru, ale o takové malichernosti se nebude a nechce bavit. Chce se bavit o tom, jak to tam vypadalo, když i jemu bůh dovolil tvořit světy o tom, že dostal dar léčitelství.

Pokud si myslíte, že jsem se setkala s tímto starším pánem v blázinci, jste na omylu, naše setkání proběhlo na universitní půdě (z akademické byl uvolněn), po jeho přednášce. Jsem docela ráda, že už mám za sebou všechna svá vzdělání.

Naštěstí jen po telefonu jsem hovořila s lidmi, kteří věří, že v Jihlavě v podzemí je přechod do jiné dimenze a zcela nesobecky chtěli přenechat prvenství v průchodu do jiného světa mé maličkosti. To jednoho vskutku potěší. Akorát že jsem si kvůli jejich neodbytnosti musela na noc vypojovat telefon.

Poznala jsem novodobého alchymistu. Byl to velice milý člověk, hovořil o jednotnosti hmoty, a že jelikož vše je jedna hmota, tak nic nám nemůže uškodit a on zcela beze strachu ochutnává všechny ty chemikálie, se kterými pracuje, protože už je s nimi prostě jedno tělo. Transmutoval! Když jsem se ho zeptala zdali si loknul kyseliny sírové, teskně se na mě podíval a po pravdě řekl, "No, to ještě ne."

Potkala jsem člověka, který celý život dělá na jedné obrovské soše - nejúžasnějšímu dílu jaké jsme doposud viděli. A až sochu představí lidem, oněmí úžasem. Zatím ji má v zamčené místnosti, aby mu ten nápad někdo nezkopčil. Hovořil o tom, jaké si dělá technické pomůcky, aby se mu do obrovitého kamene lehce tesalo. To mělo hlavu a patu. Hovořil i o tom jak je krásné vybírat pro tu sochu šatičky a oblíkat ji, svlíkat ji, oblíkat ji…jeho oči se začaly lesknout. To byl pro mě jasný signál k ústupu .

Mé setkání se ženou unešenou ufouňáky proběhlo opravdu bleskově. Po pozdravu se na chvíli zamyslela, "Volají mě!" vykřikla a odběhla. Zdálo se mi nevhodné honit ji v pražských ulicích, a tak jsem se nic nedozvěděla.

 

Pokud chcete poznat opravdu podivné lidi, běžte do antikvariátu.

Do místnosti antikvariátu vletěl rozcuchaný člověk, šel neomylně k poslední skříni a začal se probírat knihami. Jeho pohyby byly čím dál rychlejší.

A něco si nesrozumitelně mumlal.

Nedalo mi to a ptám se: "Hledáte něco?"

"Malá šedá, malá šedá, malá šedá," skoro zašeptal a pořád se prohraboval knihami.

"Řekněte mi autora a název."

"Malá šedá, malá šedá." Zařval.

"Autora, název." Trvala jsem na svém

"Malá šedá, malá šedá,"podíval se na mě, "já ji potřebuju a už tu není." Hlasitě se rozvzlykal

a vyběhl ven.

Další zákazník chtěl pro změnu tlustou zelenou, ale kupodivu věděl, o čem má být.

 

Naposledy jsem se vnutila na návštěvu k léčiteli. Bylo to pro mě velmi poučné setkání, proto vám ho přiblížím podrobněji a berte to jako varování.

 

 

Setkání s léčitelem.

Prahnouc po autentických zážitcích a skutečných podkladech pro psaní o iracionálnu, vetřela jsem se na rozhovor k léčiteli s poetickým jménem jedné léčivky - Heřmánek.

"Je to super člověk a bývalý sportovec a ke všemu umělec jako ty." Hovořila o něm jedna moje známá a oči se jí nadšením leskly a tvář dostala jasu. No, tak to snad nebude tak strašný, pomyslela jsem si a s veselou myslí vykročila za ní do doupěte léčitelova.

Skutečně jsme v nevábném domě šly někam do suterénu, místo pachu moči naštěstí zde libě voněly bylinky. Jak jsme klesaly do podzemí, libá vůně začala houstnout a před dveřmi léčitelovými se mi již zdála býti dosti nepříjemným smradem.

"Dejchej silně." Vyzvala mě známá.

Já spíše začala lapat po dechu neb mě koncentrace všemožných bylinných vůní brala dech a do dveří jsem tudíž vcházela chrchlaje a smrkaje. Asistentka nejdříve po mě šlehla zlým okem, ale když viděla, jak se dusím, změnila svůj postoj ke mně, domnívaje se, že přišel další kriplík, velice laskavě nás uvedla do čekárny.

Překvapilo mě nevkusné vybavení. Pall mall čili pel-mel, jedno přes druhé - šamanské motivy s přírodními, něco Antiky, Egypta, tu a tam nezbytná umělá hmota tvářící se jako kámen. Prostě, co kdo dal. Na větší expertízu mi nezbyl čas, měla jsem co dělat, abych dýchala.

Zarudlá, zpocená po celém těle, jsem na vyzvání vyvrávorala do ordinace léčitelovy. Něco, asi můj ateistický andělíček strážníček, mi říkalo:" vypadni odsud," ale já neutíkám.

Léčitel, celý v bílém, po mě šlehl pohledem a zařval "Vy máte boty!"

"Já jdu na ten rozhovor s vámi," opáčila jsem zcela v zásadě logiky - já o koze ty o voze.

Teď zase koukal jak vyvoranej on. "Vy o ničem nevíte?" Byla jsem překvapená a podívala se po známé, která se mi dušovala, že s ním vše vyjednala.

"Nevím," řekl už celkem tiše a začal se stahovat do kouta. Popadajíc dech jsem se k němu vrhla a začala ho zpovídat. Nebyl z toho zřejmě ve své kůži, no a po pravdě tak zvláštní rozhovor jsem taky nikdy nedělala. Dotyčný vždy na mě jen krátce vyděšeně pohleděl a na mé otázky odpovídal mé známé.

Po některých jeho odpovědích jsem se na něj začala také tvářit vyděšeně.

"Jak diagnostikujete?"

"Já to vidím."

"Vidíte?"

"Ano, vidím v těle každou buňku."

Aby to demonstroval, poprvé se na mě dlouze zadíval.

Náš rozhovor přerušovaly telefonáty pacientek. (Není žádným tajemstvím, že klientela léčitelů je převážně dámská.) Telefonáty řemeslníků, kteří mu hlásili, že v jeho vile je hotové to a to a teď už jen zbývá zabezpečovací zařízení. Zvláštní, ten člověk mi vyprávěl o škodlivosti elektrotechniky a hlavně těch počítačů (skutečně nikde v ordinaci žádný neměl) a ve vile má i vrata od garáže na automatiku. Tak to bývá .

Skončila jsem rozhovor s tím, že mu ho pošlu k autorizaci, a chystala jsem se pokojně odejít. Nebylo mi dopřáno. Dotyčný zřejmě tušil, že jsem potvora nevěřící, a tak pojal ďábelský plán odplaty.

"Počkejte… něco tady vidím, nějaká infekce. Lehněte si." Ukázal na místní postel.

Zatvářila jsem se jako dement a jemně zaprotestovala. "Ne, já tady nejsem na vyšetření.."

"To nevadí, lehněte si."

"Nechci." Trvala jsem na svém já.

"Musíte, ať je vaše reportáž úplná."

"Ne, ne."

"Jedná se jen o pročištění." Trval na svém. "Je to pro vaše dobro."

Začala jsem protestovat již trochu hlasitěji a přemísťovat se ke dveřím. Leč nebyla jsem dostatečně rychlá. On, jeho asistentka a i má známá byli rychlejší. Za mého děsného řevu mě doslova dotlačili na postel. Nebylo kam utéci, situace mi připadala neuvěřitelná a ponižující, musela bych se asi s nimi porvat, ale byli tři, a tak jsem rezignovala, lehla si a zaklonila hlavu. Budu mít tedy, co jsem chtěla, osobní zážitek.

Léčitel se zjevil u mé hlavy s gumovou injekční stříkačkou naplněnou nějakou zlatavo -zelenou tekutinou. Využil mé apatie a část mi vstříknul do jedné nosní dírky, do druhé se mu to již nepodařilo. Vylítla jsem jak paňáček péráček. Bolest mi projížděla celou hlavou.

Vyběhla jsem z ordinace, proklínajíce své blbé nápady. Osazenstvo čekárny na mě popatřilo jak na exota. Frkala jsem do kapesníku a hlava se mi chtěla rozskočit. Dnes už vím, že to není spisovatelská fráze, ale přírodní jev po návštěvě léčitelově.

Známá ihned v čekárně informovala svoji známou, že mě léčitel poctil svojí přízní a pročistil mě.

"Taková čest." … "No to neudělá každému… a zadarmo!!!"… slyšela jsem jakoby zdálky závistivé výkřiky dam a jejich zájem o moji maličkost poněkud stoupl.

"Je to čest, važ si toho." Řekla mi známá.

"Je mi strašně zle." Opáčila jsem. Nebylo mi veselo, mozkem mi protékalo olovo a chtělo se mi zvracet. Přemýšlela jsem, co mi vlastně do toho nosu vstříknul.

"Skoro všichni lidi po takovémto čištění poprvé naříkají, je jim zle a zvrací. Já taky, ale teď když to dělám každý den jsem si zvykla. Taky si zvykneš a ty jsi první dávku měla zadarmo a on navíc své pacienty léčí na dálku.Tak se neboj, uvědom si, že je to pro tvé dobro. A když si toho sama nejsi vědoma, co tvé tělo potřebuje, tak ti to holt musí připomenout někdo jiný" Uklidňovala mě.

Mlčela jsem. Ano, měla jsem to zadarmo, skutečně čest, nějak si ji nedokážu vážit, ani té péče o mé dobro. Cítila jsem se ponížená a hlava mě pořád bolela, prý ten roztok byl z přesličky a anýzu. Hmmm, druhý den mé zřejmě tím sajrajtem oslabené sliznice neodolaly chřipkovým virům a já dostala chřipajznu jako nikdy. Naštěstí díky optimistické nátuře zděděné po babičce a temperamentu po mých předcích z teplejších částí Evropy, jsem se z toho dostala. A mohu vám sdělit moudra, která mi po tomto zážitku došla.

Násilím vnucované dobro není pro toho nuceného dobrem.

Fanatik je vždy přesvědčen o své pravdě a svém konání dobra a vnutí vám to své dobro třeba i pod pohrůžkou násilí nebo rovnou fyzickým násilím. A je výsostně přesvědčen, že pro vás koná dobro. Prostě - "Nechceš mé dobro? Já ti ho vmlátím! A je to jen pro tebe, pro tvé dobro, nezapomeň a nebraň se!"

Nemáte-li dva metry nebo aspoň dobrou fyzičku získanou v kurzu bojových umění, nechoďte sami za fanatikem. Jakmile se mu dostanete do rukou, už vás nic nezachrání. I když vás nepřesvědčí, převálcuje vás.

A na úplný zvěr si dovolím parafrázovat větu Nietzscheho:

"Jdeš k léčitelům? Nezapomeň na bič!"-

Nedávno mi volala ta známá, že jestli nechci jít s ní za šamanem, který silou své mysli dělá počasí… kupodivu, nechtěla jsem. Stačilo mi. A je mi nanic jak z těch, co výnosně lidi blbnou, tak i z těch s odpuštěním hovádek, co je tak baští. A chce se mi zařvat: "Lidi, myslete!"






Včera sobota byla… aneb jak jsem šla na koncert.

Ano, včera byla sobota. Stupidní věta? Ne, je to prostě mé konstatování, že včera byla sobota 6.1. protože teď, když píši tato slova, je neděle. Ještě musím dodat, že se jednalo o velmi zajímavou sobotu - kdy jsem se rozhodla opustit bezpečí života ve virtuální realitě - čili konkrétně - odešla jsem od chatování si po icq a hltání informací z Netu, a vyrazila do reality.

Ta realita úplně reálná znamenala návštěvu koncertu skupiny Psí vojáci v klubu Vagón.

Za pět minut sedm jsem byla na tramvajové zastávce, která se nachází na výsostném území Pražských houmeles - je to ona zastávka u východu metra Národní. Klub je kousek od ní, takže jsem tady určila sraz před koncertem.

Čekám, čekám dočkat se nemůžu. Dívám se všemi směry, nevím odkud očekávaný přijde.

Je sedm hodin pět minut a ke mně se žene absolutně neznámá podivná postava. "Dáš mi drobný?!" Houkne na mě mladík v černém koženém obleku s podivně do několika culíků upravenými dlouhými umaštěnými vlasy.

Zakroutím odmítavě hlavou, "ne, nemám."

"A co cigaretu, cigaretu mi dáš?"

"Nekouřím," a snažím se odejít, vím, že je nejlepší prostě odejít. Mladý muž byl ovšem přesvědčen, že odchod je vybídka k další konverzaci.

"A co mě, mě nechceš?" jeho zvučný hlas se nese celým prostorem zastávky. Podívala jsem se na něj. Roztáhl ústa do úsměvu a já viděla nevábné zuby, horní řezák měl vyražený. "Tak co, chceš mě? Já tě beru!"

"No, to tak." vyrazím opovržlivě ze sebe a chci ho obejít.

Zastoupil mi cestu. "Nechceš mě za muže?"

Absurdnost tématu, který otrava nasadil, mě rozesmála. "Tak to si piš, že tebe ani náhodou." přecházím do ofenzívy.

"Hele, co je na mě tak strašnýho, to jsem tak hnusnej?" ptá se skoro nešťastně a vypadá to, že jsem ho ranila, ale přesto se začíná velmi těsně přibližovat ke mně a už je v mém intimním prostoru. Ustupuji a nasazuji laskavější tón."Ne, ne, nejsi…" snažím se mluvit přesvědčivě. Odpověď ho zřejmě na chvíli uspokojila a já opět poodešla a rozhlížela se, kde mám člověka, na kterého čekám. Samozřejmě on nikde, za to copánkový mladík už tu byl zas a tentokrát už je absolutně přímý. "Tak si pojď se mnou užít několik orgasmů."

Cítím, že začínám rudnout. "Co ty na to?" křikl mi do ucha.

Opět utíkám jinam, marně. " Nevíš, co to je užít si orgasmy?" vyřvává, "no prostě pojď si zašukat. Ježíšmarjá taková holka, a že by to nechtěla?!"

A to jsou situace, kdy se mi zdá, že se čas zatavuje a snad všichni lidi v okolí sta metrů na mě začínají civět. Opět utíkám na druhou stranu zastávky, za hlasitého nabízení mi sblížení se, ze strany otrapy. Naštěstí se mu už asi nechce za mnou chodit Vidím pobavené úsměvy zde stojících lidí. Taky bych se bavila, kdybych nebyla přímo aktérem scénky. Vytahuji mobil a vztekle píšu SMSku, že já tam už čekám, kde on je a přemýšlím, že na tom feminismu něco může být - na tom vysmívaném - přiznám se i mnou - harašení - opravdu jsem neskákala radostí, že jsem se stala středem zájmu dotyčného votrapy a to přes fakt, že moji osobu hodnotil veskrze kladně i přes to - hned bych mu napařila aspoň pokutu. Tělesné tresty jsou prý barbarské.

Pod dojmem tohoto jsem se na konečně přišlého tvářila asi jako Kálí bohyně bažící po krvi.

Trošku jsem se snažila vysvětlit, že jsem tam neměla právě nejhezčí zážitek a nechtělo se mi nějak víc vysvětlovat. Některé věci se prostě osobně nepovídají dobře.

V klubu se nic výjimečného nepřihodilo, snad až na to, že Psí vojáci začali asi o půl hodiny později a opravdu nebyli v nejlepší formě . Topol to vysvětloval tím, že je nachlazený. Nevím, netuším jestli to byla pravda nebo příčina byla, jak jsem zaslechla v publiku, že prostě přebral. V každém případě koncert nijak neoslnil a nepřekvapil, byl trochu utahaný. Skladby samy o sobě v sobě mají podivně krásnou i dekadentní a ukázkově depresivní melancholii ovšem i temperament a hudebníci je umějí dobře hrát ani texty samozřejmě nejde odbít slovem - laciné, jak to je u mnoha jiných autorů - ale ten koncert 6.1.2007 se jim prostě nepovedl. Samozřejmě umělec není stroj, to chápu a nakonec bylo i zajímavé pozorovat lidi v klubu.


Cesta domů noční tramvají znamenala opět další nezapomenutelný zážitek.

Nejezdím takovouto tramvají často, toto byla asi moje třetí jízda v mém životě. Nějak se necítím dobře ve společnosti většinou podnapilých a i podivně vypadajících lidí. Napadá mě, kde jsou vlastně ti normální lidé, které potkávám v MHD ve dne? Přeci taky chodí ven pobavit se a vracejí se pozdě v noci? Nebo ne? Asi jich prostě nebude plná noční tramvaj - ta patří jinému světu. Je to svět bezdomovců, alkoholiků, mužů. kteří vypadají, že se nechají za pětikilo najmout na vraždu, trasvestitů, prostitutek nižší cenové kategorie, ale i všemožných hetero i homo mileneckých párů, mladíků vracejících se od holky nebo z flámu i starších seriózních pánů někde se ten den náhodně zapomenutých a asi čas od času se tam vyskytne i někdo jako já. Je to zvláštní, ale samotné ženy, paní a dívky moc noční tramvají nejezdí. Mezi námi, není o co stát. Když jsem jela před lety poprvé byla jsem znečištěna blitky ožraly, který nějak už prostě nemohl vydržet a obsah svého žaludku ukázal, ne celému světu, ale kolem něj stojícím. Tentokrát se mi nic takového nestalo, ale můj žaludek opět měl co dělat, aby udržel v sobě svůj obsah.

Nastoupila jsem zadními dveřmi, moc se raději nerozhlížela, protože zásadní věcí, která je důležitá pro přežití a nekoledování si o problémy je, nevyhledat s nikým zrakový kontakt - ten totiž může být v takovémto prostředí vykládán různě. Takže nastoupila jsem, periferním viděním si zkontrolovala osazenstvo vozu a chytla se tyče u dveří. Vůz se rozjel a já zjistila, že jsem si ze špatných voleb, kam si stoupnout, vybrala asi tu úplně nejšpatnější. Pode mnou seděla bezdomovkyně - nemohla jsem se mýlit, bylo to na ni poznat - podle ošacení a také po vůni, která rozhodně nebyla Dior, ale pouze taková ta živočišná, docílená důsledným nemytím se.

Já vím, může se člověku přihodit leccos ani neví a může skončit na ulici, může se stát, že se pak ani nemá, kde umýt. Snažím se vždy chápat druhé lidi jejich osudy, pohnutky k jejich činům. Někdy, když stojíte nad tímto člověkem a dýcháte ho a to skoro doslova, tak v takových situacích i mě dochází tolerance a začínám být na ty dotyčné naštvaná, na jejich bezohlednost. A to jsem netušila, že za několik minut zjistím, že ona žena, nejen oblažuje můj čichový aparát, ale že budu i koukat jak blázen.

Bezdomovkyně si totiž najednou začala zajíždět rukama pod bundu a rychle se tam jakoby štípala, pak ruku vytáhla a v prstech něco drtila. Luplo to. Ano, paní si honila blešky.

Zatla jsem zuby. Utýct, utýct, bylo první, co se mi ozvalo v mozku. Jenže kam? Jedu v tramvaji a jsme právě na mostě. Snažím se, poodstoupit co nejdál, ono ale není moc kam, tramvaj je dost planá. A žena pokračuje ve své činnosti a je neuvěřitelně úspěšná, blešky končily mezi jejími nehty jedna za druhou.

"Miláčku uvaříme si čajíček." "Ano, zlatoušku." cukrují dva starší muži stojící za mnou a líbají se. "LáááláááLááááááá" prozpěvuje si nějakou velmi avantgardní melodii opilec vedle nich… a blešky lupají. Cítím na sobě nepřátelské pohledy muže vypadajícího, že někoho ubít, je pro něj zábavný sport. Tramvaj zastavila. Ne. Nevystoupila jsem, ještě jen dvě stanice, to musím vydržet, nechce se mi chodit tak pozdě po ulicích..

Hurá, má zastávka, rychle opouštím noční tramvaj.

"Ty jsi ale odvážná školačka ani takhle velký holčičky samy moc nejezdí." promluvil na mě seriózně vypadající pán vystupující se mnou. Mlčím. "Nechceš jít na skleničku? Brouku? Támhle mají otevřeno."

Mlčky se dávám do běhu. Studený vzduch v plicích píchá, ale ještě zrychluji. Utíkám až k domu, kde bydlím. Rychle odemykám domovní dveře, dost se mi třese ruka, ale odemkla jsem je… a honem, honem do bezpečí svého virtuálního světa. To zas byla sobota.

A koncert? Ten se mi nějak po těch zážitcích se spoluobčany vytratil do neznáma. Ještě že mě doma aspoň vítá ten pes, když už ti Psí vojáci vyšuměli.

A poučení? To je jasné… Je strašně blbý, hnusný a smutný jezdit sama noční tramvají.