<IMG SRC="nonflash.gif" width=718 height=172 BORDER=0>
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka: JITA Splítková

ukázka článků publikovaných v letech 2003 až 2004 (v tištěných i Internetových periodikách)

Fotomomentky

Fejetony

 

 

Fotomomentky:

Co najdete v Praze na parapetu?

O ošklivých ženských a jejich sítích.

Česnekový Trifid                

Jahody                          

Šel sexuálně harašit, ale rozmyslel si to?          

ukázky všech zde>>

 

Fejetony:

Žebrák a klasik - pražské figurky ještě žijí!

Stál na rohu sámošky v historickém centru Prahy. Ničím se neodlišoval od jiných žebráků - rozčepýřené dlouhé vlasy, vousy, víc jak ošuntělý kabát.
Nehrál na hudební nástroj, nic nepředváděl ani se vehementně nedomáhal almužny, ale přesto kolem něj byla skupinka turistů, kteří tiše stáli a poslouchali ho.
Jak jsem přicházela blíž, mohla jsem zaslechnout staříkovu deklamaci nějaké básně. Našpicovala jsem uši. Zvláštní, přednášel v Angličtině...
"Copak to je?" zeptala jsem se vedlestojící.
"Sonety od Shakespeara," sykla a poslouchala dál.
Když dopřednášel, stihl několik mladých Američanů poučit že Jindřich VIII. měl šest žen, opravdu ne osm a trochu se rozpovídal o té historické době, pak vystřihl ještě jeden sonet v češtině, vybral nějaké peníze a odešel.
Dívali se za ním užasle nejen oni američtí studenti i já a ještě několik dalších náhodně přihlížejících.
"Tady, ale mají chytré lidi," poznamenala s uznáním starší, zřejmě rovněž americká dáma, ke svému manželovi a oba dva odcházeli s vědomím, že v Praze i houmeles recituje klasiky v originále.

Dodnes přemýšlím, kdo asi byl ten špinavý a zanedbaný člověk s takovými znalostmi? Už jsem ho nikdy nepotkala, abych se ho zeptala... Třeba to byl nějaký podivínský profesor angličtiny, který si z rozmaru občas navlíkne hadry a vyrazí do ulic, aby mátl americké dámy a studenty a báječně se tím baví. Možná si tak přivydělává? Nebo to býval angličtinář a prostě takhle skončil, přeci krále Leara také dcery vyhnaly...

Včera jsem potkala jiného zvláštního bezdomovce, vzhledem k tomu, že na sobě měl několik zimních bund, vypadal jak koblížek s nohama. Na zádech nesl velkou krosnu, zřejmě si všiml mého pohledu. Usmál se a poznamenal: "Omnia mea mecum porto...," a šel dál.
No, narozdíl od Biase, který jako první toto konstatoval a věcmi myslel jen své myšlenky, si toho táhnul s sebou dost. Kdo asi byl? Pro změnu učitel Latiny? Těžko. Jenže kdo ví?

Podivný pražský svět, podivný svými lidmi a jejich osudy. Naštěstí pro nás Pražáky, pořád ještě podivuhodně zvláštní a tajemný...

 


Špatný obchod

Nezaměstnanost nějak v ČR stále neklesá. Například v Praze k 30. červnu 2004 evidovaly pražské úřady práce celkem 26 715 uchazečů o práci. Z těchto uchazečů jen 12 243 lidí dostávalo příspěvek v nezaměstnanosti.

Státní dluh roste. Roste i drahota. Kudy vede cesta dostat se ze sociální a ekonomické mizérie, která se před mnoha lidmi začíná docela reálně rýsovat? Každá rada dražší než zlato.

Od čeho máme fantazii? Takže mám jeden nekonvenční, ale také ztěžka realizovatelný, nápad, jak si zajistit obživu.

Postával před výkladní skříní. Barevné obaly lákají ke koupi.

Povzdechl si. Než odešel, ještě jednou se podíval na luxusní zboží.

Nejdříve musím zajít na tu adresu v inzerátu. Potom si budu moct něco koupit.

Vytáhl z kapsy noviny a znovu se ujistil, že si správně přečetl jméno ulice, kde sídlí výkupna. Byla na druhém konci města, než se v tuhle dobu nacházel on.

Budu muset jít pěšky. No, snad tam nepůjdu zbytečně. To by mě mrzelo. Navíc opravdu nevím, co bych dělal.

Procházel ulice plné lidí. Všichni se na sebe vzájemně usmívali.

Domy po obou stranách byly natřeny veselými barvami. V každém okně byla aspoň jedna květina. Kaskády lístků a okvětí přikrývaly fasády. Nasával jejich vůni.

Z hostince slyšel veselý zpěv. Pobrukoval si tu hezkou melodii. Určitě sem zajde. Z kuchyně to nádherně voní. Před dveřmi mají malou zahrádku a v ní pár stolků se slunečníky. Žluté slunečníky a červené stolky. Všude plno květin.

Na rohu uviděl stát krásnou dívku. Musel se za ní ohlédnout. Její zlatá hříva zářila pod slunečními paprsky. Téměř jí zakrývala podlouhlý obličej. Všiml si jejích krásně vykrojených rtů.

Měla na sobě krátkou sukni. Mohl obdivovat její štíhlé, opálené nohy. Připadaly mu dokonalé. Malé útlé ruce, krásná ňadra. . .

Šel dál a představoval si, že za chvíli bude mít peníze a bude moci tu slečnu někam pozvat. Třeba neodmítne.

 

Zastavil se pod nápisem - FANTAZIE - PRODEJ - NÁKUP .

Podíval se na vývěsku, která oznamovala, že nákup každé pondělí a středu od deseti do šestnácti hodin.

Byla středa něco po desáté. Vstoupil odhodlaně dovnitř.

"Dobrý den. " Přivítal ho muž za pultem.

"Dobrý den. "

"Přišel jste prodat svoji fantazii?"

Začervenal se. Asi vypadá moc chudě, když prodavač na něm hned poznal, že nepřišel nakupovat. "Ano. "

"Musíme si ji nejdříve prohlédnou a ocenit. Prosím pojďte za mnou. "

Zavedl ho do místnosti za krámkem. Byla zde spousta kabinek.

"Prosím, zde si oblečte tuto kombinézu a sedněte si do této buňky. Já vám na hlavu upevním přístroj, který nám umožňuje prohlížení fantazie a její izolování. Pokud se nám bude líbit a uznáme ji za prodejnou, uzavřeme spolu smlouvu. Až potom vám bude odebrána a proplacena. A my budeme čekat až někdo přijde a mezi nabídnutými si ji vybere. "

"To je velice zajímavé. To si kupující může i fantazie vyzkoušet, než koupí? "

"Ano. Obleče si rovněž kombinézu. To kvůli antistatické elektřině. Sedne si sem. Na hlavu mu upevníme tuto helmu a pomocí ní může prohlížet fantazie a vybrat si tu, která mu nejvíce vyhovuje. . . . Prosím pane, dovolíte? Upevním vám přístroj. "

"A co mám dělat. "

"Nic. Prostě jen seďte. Nemusíte ani na nic myslet. Fantazie vám neustále pracuje a neztrácí se. "

Prodavač někam odešel. Zůstal klidně sedět. Snažil se nemyslet na nic. Nějak to nešlo. Tolik nového a zajímavého! V duchu ocenil i velmi slušné chování muže, který nakupoval a prodával tohle podivné zboží.

Přístroj ho na hlavě tížil, ale jinak nic necítil. Žádnou bolest nebo nepříjemný pocit. Jen chlad kovu.

Srdce mu bušilo o poznání rychleji. Jde mi o všechno! Musím prodat! Vyřeší se tím všechny moje problémy. Mám hlad. Potřeboval bych se najíst. Dostat aspoň nějakou korunu. Stačila by ta nejnižší taxa.

Prodavač sledoval přístroje před sebou. Byly za ním, takže z toho nemohl nic vidět. Najednou k němu přišel další muž a sundal mu nepříjemnou zátěž z hlavy.

"To už jsem hotový?" Podíval se na prodavače s vyděšeným výrazem.

"Ano pane. Nemusíte se bát. Jsme spokojeni. Nabízíte prvotřídní zboží. Zařadíme ho do nejvyšší kvality. Pojďte, sepíšeme smlouvu."

 

Nemůže tomu uvěřit. Pod paždí svírá koženou tašku plnou peněz. Peněz za jeho fantazii! Nikdy netušil, že má u sebe takovou hodnotu. Měl jsem to vědět dříve! Bylo to tak snadné a trvalo to jen chvíli. Vůbec nic jsem necítil. Jen ke konci takové slabé píchnutí ve spáncích a v zátylku. Každému to doporučím.

Kdoví , proč nám o této možnosti výdělku nikdo neřekl? Musí sem chodit prodávat a kupovat mnoho lidí. Regály měli plný.

Před krámkem zastavila černá limuzína. Řidič otevřel zadní dveře. Vystoupil z nich muž. Jeho bledá tvář se zdála necitelná.

Á. . . přijel kupec. Třeba si vybere zrovna tu moji. Kdo ví.

Otočil se a odcházel tím samým směrem, co sem přišel.

Co se to jen stalo?

Špinavé a oprýskané domy lemují ještě špinavější ulice. Všude se válí množství papírů, zbytků jídel. Vítr rozfoukává ohýnek, který zapálil špaček z cigarety.

Před jedním oknem je dřevěná ohrádka. Visí z ní seschlý muškát. Okenní tabulky jsou všechny stejně neprůhledné. Šedavý nános je na všem. Zdá se mu, že i na lidech. Všichni někam neustále spěchají. Mají nepřítomné pohledy. Vzájemně se na sebe mračí.

Na rohu ulice stojí stará prostitutka. Řídkými, věčným barvením zničenými vlasy, jí prosvítá růžová lebka. Má na sobě blůzu bez rukávů a krátkou sukni. Materiál jejích šatů je namáhán jejím přetékajícím tukem. Neforemné ruce a nohy má úplně bílé. Z otylého obličeje jsou vidět jen krvavé rty. Oči má zarostlé sádlem. Prsa jí visí až na břicho.

Lačně ho pozoruje.

Kde je ta krásná slečna?

V žaludku mu zakručelo. Vzpomněl si na hostinec.

To muselo být někde jinde asi jsem si spletl směr.

Dívá se oprýskanými dveřmi do zakouřené místnosti. Za několika stoly sedí opilí muži. Vyřvávají nějakou oplzlou odrhovačku. Z místnosti je cítit kouř, pivní slivky, rum a přepálený tuk. Předzahrádka se slunečníky nikde není. Jen vedle hospody je průchod do vedlejší ulice. Jeho stěny jsou vlhké. Smrdí to v něm močí.

Jde ještě kousek dál. Stále stejný obrázek. Špína. Smrad. Nenávistné pohledy…

Fuj, svět je hnusnej! Rychle nasedl do černé limuzíny.

Byl to špatný obchod? :-)

 


Fízlovské brýle

Při brouzdání po Netu jsem před časem narazila na podivnou stránku o detektoru lži, který je umístěn v brýlích a detekuje řeč zkoumaného objektu, tu následně analyzuje. Jestliže dotyčný zkoumaný lže, přístrojek mu to pozná na hlase a v brýlích se rozsvítí červené světýlko. Tyto brýle pravdy vyrábí americká firma V Entertainment (New York) a využívá technologie, kterou prý vynalezl izraelský občan - matematik Amir Lieberman z Nemesysco v Zuranu, pracující pro armádu v programu boji proti terorismu. Rovněž na těchto jejich stránkách bylo, že brýle slouží i jako detektor citů i lásky a můžete si tam stáhnout pro svůj kapesní počítač free verzi prográmku k analýze zamilovanosti vašeho partnera.
Nu, zdá se mi to poněkud neověřené a barnumovské čili podvodné a může to víc lidem uškodit než pomoct, nevěřím na spolehlivé detektory lži, člověk není stroj a jeho lhaní či pravdomluvnost nebo zamilovanost není možné přesně změřit, k jakým koncům může vést chyba brýlí, raději nedomýšlet. Možná to všechno moc dobře vědí i sami tvůrci a je to jen objednaný humbuk na zmatení všech nepřátel, teroristů a nevěrných partnerů, a jen tak bokem na těch brýličkách něco vydělají.
Zaráží mě, co už se všechno nestává předmětem spekulativního obchodu a čemu všemu lidé bezhlavě věří. Prodejná láska, není nic nového. Ano, láska se kupuje odjakživa, ale to není ta LÁSKA, nýbrž eufemismus pro prostituci. Kupovat si zkoušku zamilovanosti? Nevím. Opravdovou a skutečnou Lásku by měl přeci každý poznat sám. Tolik knih, básní, písní… opěvují tento cit (ono někdy opěvují spíše jen sex, ale to nevadí.) Jako mnohá slova i "láska" nemá pouze jediný význam a k upřesnění slouží přídavná jména, či příslovce. Takže je láska milenecká, rodičovská, přátelská, dětská, sourozenecká (pozor myslím tu normální ne incest)… a pak je láska k pravdě, k vlasti, k své víře, k přírodě, k penězům (ta je v současnosti asi u mnoha lidí tou nejopravdovější).
"Pro trochu lásky, šel bych světa kraj..." a to chtěl jít bosky - napsal klasik Vrchlický - to mu muselo být hodně smutno a byl zřejmě strašně sám - jak víme, byl.
Člověk prostě není stavěn na to žít sám! K člověku nutně patří láska - to je neoddiskutovatelný axiom a nejlepší varianta z možných lásek je milenecká, partnerská, i když právě ta není (nebo je málokdy) právě tou láskou věčnou. To také každý z vás ví a je to skoro další axiom. Stejně na to lidé nedbají a zamilovávají se.
Otázkou je: Je možné opravdově milovat víckrát, jak jednou? Odpovědi moudrých a znalých se různí. Jedni říkají, že jen jednou, jiní oponují, že mockrát. Mockrát? No to pak asi už není o lásce, ale o něčem úplně jiném. Opravdovsky milovat druhého člověka je zřejmě za život možné jen jednou, výjimečně dvakrát třikrát?... :-)
Neštěstím je, když narazíte na opravdovou lásku hned na poprvé, ale po čase si to už neuvědomujete, zdá se vám, že ta opravdová je někde jinde ve světě a vy se ji vydáte hledat (samozřejmě, že za sebou pěkně strhnete všechny mosty). To potom můžete napsat stovky básní o tom, jak byste šli pro trochu lásky a není vám to nic platný. Tu šanci jste si vybrali hned na začátku a teď už máte smůlu. Bohužel, takto moudří jste "a post".
Má to jednu výhodu - pak můžete vrhat moudra a rozumy na ty druhé. Marně, jak jinak. Oni se taky chtějí mnohdy dopracovat do pozice radila, protože sami všechno v lásce zbabrali. :-)
Jenže skoro každý ať je mu 16 nebo 80 to přeci jen nechce vzdát a když už ne tu velkou lásku, tak hledá aspoň partnera(ku) - kamaráda(ku) a říká si "Co kdyby to byla láska…" A dámy všech věkových kategorií a sebevíc emancipované se přeci jen touží vdávat, třebas po desáté… :-).
Ne, tady žádné přístroje nic nezmůžou a navíc člověk někdy nechce znát pravdu. Takže vynálezci vetkněte si fízlovské brýle pravdy do… kapes. A i další takovéto "užitečné vynálezy pro blaho lidstva".



Ti slavní lidé

Televize mají své programy, které lezou do domů až ložnic slavných lidí. Ukazují je jak jedí, jak se baví, jak sportují… Redaktoři tyto celebrity zpovídají, kladou jim dotazy typu: jaké to je být slavný a jestli se jim to líbí a jestli je to neobtěžuje. Slavní lidé - mladé ženy, staří páni, mladí páni a staré ženy se culí do kamer a odpovídají, jak je fakt super, být slavný člověk, jak si nikdy neplatí panáky a jak je to skutečně neobtěžuje, …tedy někdy ano, ale většinou ne, protože jsou slavní a pro slávu se musí něco obětovat… oni to vědí a obětují se.
Je to všechno moc hezké, ti lidi jsou uvolnění, jsou in, k tomu v rukou drží většinou šampusky, zářivě se chichotají, redaktorky o nich pořád hovoří a vyzdvihují, jak jsou slavní... Tím pádem se v TV domnívají, že každý ony slavné zná, protože nikde se v titulcích neobjeví jejich jméno.
Tak nevím jestli žiji v nějakém paralelním vesmíru, či co, ale ty lidi, co je například pořad Prásk na Nově předvádí jako slavné osobnosti, až na výjimky neznám, jejich tváře jsem v životě nikde neviděla, jen v tomto pořadu TV (a prý jsou hosty bulvárů).
Ono to je vlastně geniální tah všemožných agentů a managerů když, dejme tomu přímo na zakázku, z nicky mají najednou udělat slavného člověka. Stačí k tomu dotyčnou či dotyčného prostě v takovýchto pořadech (či tisku) prezentovat jako slavnou - slavného, no a pokud se to opakuje pravidelně, třeba každý týden, pak se začne věřit, že je to přeci "TEN SLAVNÝ ČLOVĚK". Jen si nikdo nemůže vzpomenout proč.
Jak prosté! Jak geniální! Jak univerzálně použitelné!


 

Je sameček extravagancí přírody?

Opakování je matka moudrosti, říkají moudří. Již několikrát jsem psala na téma feminismus a pohlaví a nic to nebylo platné, stále si čtu ty samé hovadiny. Takže jaká je odpověď na otázku: Proč vlastně samci existují? Jedno a dosti zásadní vysvětlení je v mutacích.

Bezpohlavní tvorové mají jednu matku, jednu babičku, jednu prababičku ... až k pramatce "Evě". Mezi těmito organismy je neustále předávána stejná genetická informace a tím pádem, když dojde k nějaké změně v DNA (a takovéto změny nejsou žádný zázrak), je tato změna automaticky delegována na všechny další potomkyně - takto se může šířit zhoubná, nebezpečná mutace a jelikož není genů, které by tuto mutaci opravily, tak dojde k postupnému zdegenerování takovýchto bezpohlavních organismů a k jejich vyhynutí. Jako ilustrační příklad mohou sloužit brambory. Ano hloupé brambory.

V polovině 19. Století postihl Irsko hladomor. V roce 1845 zde napadla bramborová sněť jejich hlavní obživu - brambory. Do pěti let zemřelo milión a půl Irů. Parazit narozdíl od brambor je většinou pohlavní a během života jedné generace svého hostitele projde několika generacemi a tak se vyvíjí rychleji než brambory. Ty byly ještě v nevýhodě, protože v této době byl každý evropský brambor dcerou brambor, které byly jednou, či dvakrát přivezeny před třemi sty lety z Nového světa. Takže jednotný genový základ vedl k zlikvidování úrody brambor a hladomoru. Dnes, aby se zabránilo takovému šíření choroby se v intervalu několika let zkoušejí brambory s novou řadou genů.

Pohlavnost se tedy skutečně vyplácí. U pohlavních tvorů se případná mutace nepředává celé generaci potomků, ale jen některým jedincům, čímž nemůže dojít k degeneraci celého rodu a jeho vyhynutí. Genetická výbava potomstva pochází z více než jedné rodové linie, takže každá generace a každý jedinec obsahuje genetické informace různých předků (nejenom jedné pramatky, ale počet předků se s každou generací zdvojnásobuje) a tím je každý jedinec výjimečný a ne jako brambora, která je jedna jako druhá, i když na pohled mají každá jiný bramboroidní tvar. Úkolem pohlavnosti - sexu je přeskupování dědičné informace a vytváření originálních jedinců. Příroda to tak vymyslela a ať má někdo sebevětší vztek, že jsme ženy a muži, je to pro zachování rodu to nejlepší, co může být.

Dokázali jsme si nutnost pohlaví. Žena a muž jsou z důvodů zachování lidstva rozdílní svojí úlohou v reprodukčním cyklu (od toho se odvíjí například rozdílnost v mozcích) a chlap vám neporodí, kdyby se snažil sebevíc a ženská, vzhledem k uspořádání svého organismu, nedokáže bez zdravotních následků kamení lámat a na hřbetě nosit. Na druhou stranu, i chlap má právo plakat a ženská může být cynická sadistka.

Popírání rozdílnosti pohlaví, jak to činí některé feministky, je holou hloupostí. Nechtít stejnost, ale rovnost, rovnoprávnost, jako živí tvoři, kteří mají stejné tužby, radosti, bolesti! Příroda není zlomyslná a nic nemyslí ve zlém, ba naopak a skutečných problémů je ve světě mnohem víc a skutečně závažných (ty profesionální feministky ani nikdo jiný "profesionální" neřeší - hlad, války, vybíjení zvířat, oteplování…) - než ten, že jsou muži a ženy. To je přeci báječný :-).


 

O jídle a jeho tyranii

Jídlo, to je věc, tedy věc? Jídlo, je prostě jídlo - potrava, bez ní nefunguje nic živého. Obstarávání si potravy možná přispělo velkou měrou k tomu, že se opičákům, našim předkům začal zvětšovat mozek, protože mysleli, jak by se co nejvíc najedli, a co nejmíň při tom utahali. Možná :-).

Jídlo nás neustále zajímá – svědčí o tom i horentní prodej kuchařek (asi příště napíšu kuchařku) a doslova nával známých osobností u TV ploten. Také, když se zamyslíte, kolik se vám vybaví scén z filmů, ve kterých se baští a baští a film Velká žranice je dokonce o dobrovolném užrání se k smrti. Pokud srovnáte počet filmových jídelních scén a postelových (neberu v úvahu porno filmy) tak jasně vedou jídelní.

I v jedné z  povídek Boccacciova Dekameronu mladík nakonec po několika dnech hladovění dá přednost baště před milováním s ženou svých snů. Jídlo prostě vede.

Je to špatné? Ne, nevidím v tom zase až takovou tragédii. Mnohé páry se rozchází, protože dívka neumí vařit a mnohé zase zůstávají spolu, protože žena opravdu báječně vaří – aspoň něco. Také partneři – muži mohou umět tak skvěle vařit, že jsou svými ženami ctěni, co polobozi.

Lidová moudrost přeci praví, že láska prochází žaludkem. A je jen málo bručounů, kterým kulinářský zážitek nic neříká, tito lidé nepatří k bavičům společností.

Trochu tragičtější je, když se jídlo stane jediným zájmem a božstvem. Tyranie jídla má různé podoby - může se jedinec tyranizovat sám, že se přežírá (ono k tyranii jídla patří i naopak držení diet, hladovění – jedním slovem tyranie linie) nebo může jedinec (spíše jedinkyně) tyranizovat svým vařením své okolí (a nemusí vařit špatně, ba může vařit skvěle), ale vyžaduje být přesně u stolu, když ona vyndá hotovou krmi a dá ji na talíř. Naopak tyran vyžaduje dlabanec v přesnou hodinu před sebe na stůl – je to k neuvěření, ale všechny formy tyranie jídla ještě existují.

Ovšem dobré jídlo vařené s láskou a nápadem, to je poezie.

Vítečné jídlo pro pravé gurmány nikdy nemůže být vařeno podle nějakého manuálu – čili kuchařky – to musí být vymýšleno na místě a také musí být dílem toho kterého okamžiku, nesmí se opakovat.

I při vytváření jídla by mělo platit slavné Herakleitovo - Pantha rhei.

Jídlo nevzrušuje jen člověka, ale i jeho souputníky – domácí mazlíky. Pozoruji svého mopse Mufa – v jeho případě se zdá, že jídlo je u něj na předním místě v hodnotovém žebříčku (jako každý pejskař se pyšně domnívám, že na prvním místě u něj je panička – tedy já).

Podívejte se jak mu chutná a baští i jablíčko – dbá na své zdraví :-). A samozřejmě jako každý správný pes každý den vymáhá z mého jídla desátek pro sebe. A propó - všimli jste si kolik z nás pejskařů říká, že dáváme desátek, jakoby ty role páníček a podřízený pes nebyly až tak jasné :-) .



 

Věda sloužící náboženstvím k podfukům

I věda jsou jen lidé a ti jsou povah různých – tedy i věda může být služebnou té temné strany člověka – čili být nápomocná k podvodům až zabíjení... O tom zabíjení netřeba hovořit, je to jasné - jedná se o válečné stroje, zbraně, technologie jak a čím nejlépe a nejrychleji i nejefektivněji usmrcovat nepřátele...

O podvodech, které jsou páchány za pomocí vědy ve prospěch té či oné převážně náboženské ideologie, se často ani v současnosti moc nehovoří.

Podvody ve službách pouhých ideologií, čili náboženstvích, popsal už Héron z Alexandrie ve svém díle, kterým navazoval na jiného řeckého vědce Stratona – zvaného zázrako tvůrce.

Héron ve svých knihách odborně popsal i tuto lidskou oblast podnikání - a to výrobu náboženských zázraků na zakázku, jak je věda vyráběla a tak i ona báječně posloužila k vymývání mozků lidí - nenazvěme je neinteligentními, ale neznalými, neškolenými a tudíž ve využití fyzikálních zákonů a v mechanických hříčkách vidících zázrak.

Zde máme pádný důkaz, proč se již zázraky moc nedějí – vzdělanost stoupá a k ošálení je třeba, aby zázrakodělatel byl o několik vědomostních a technických stupňů nad ošáleným a to už není tak jednoduché, jako před sto lety. Udělat v dnešní době v místě, kde lidé disponují aspoň určitými technickými i všeobecnými znalostmi z fyziky a techniky, zázrak, který by nikdo neprokoukl, by byl zázrak! Proto pokud se v dnešní době stane něco zázračného například, nějaké to zjeveníčko, proběhne to v zaostalejších a zaostalých zemích, kde je obyvatelstvo málo vzdělané a vysoce nábožensky založené a ještě je zaměstnané existenčními starostmi vyvolané bídou, válečným konfliktem nebo přírodní katastrofou. Čili hospodářská situace v zemích svatého zjeveníčka je zde taková, že je obrat na víru prostě nutný (zjeveni v Latinské Americe), aby nedošlo k občanské válce nebo je už země ve válečném konfliktu a zázrak má urychlit jeho konec(Medžugorie). Toto je vše primárně potřebné k vytvoření zázraku a tím pádem k posílení moci církve.

Obětmi kamufláže zvané náboženský zázrak, popisované Heronem, byli uctívači v té době (3.stol.př.n.l.) nového boha Serapise a bohyně Isidy.

Heron z Alexandrie, který nám zanechal záznam o Stratonově díle týkajícím se nauky o vzduchu ( v Pneumatice), vysvětluje, ”že toto i jiná vědecká odvětví budou shledána užitečnými, nejen k opatřování nejzákladnějších potřeb civilizovaného života, nýbrž také k působení zmatku a nahánění hrůzy.” Zmatek a hrůza se vztahují na účinky chrámových zázraků.

Mnohý ze zázraků, které Heron popisuje, se zakládá na jednom či druhém ze dvou principů — na násosce nebo na rozpínavosti zahřívaného vzduchu. Šlo o aplikaci Stratonovy nauky o vzduchu.

Principu násosky se používalo v mnoha důmyslných obměnách k předstírání přeměny vody ve víno. Na jednom konci systému násosek se vlila voda a na drahém konci vytékalo víno.

Rozpínavost horkého vzduchu působila nadpřirozené pohyby. Vzdušná komora v oltáři byla spojena se skřínkou s božstvem, umístěnou nad oltářem. Když se na oltáři pálila oběť, rozpínající se vzduch otevřel dveře skřínky, vytlačil božstvo ven a způsobil, že pozdravilo uctívače. Tento princip měl opět mnoho obměn, aby se neokoukal.

Z jiných pramenů se dovídáme o uplatnění další alexandrijské vědy - optiky, k navozování náboženských zjevení. Nic složitého, jen znalost přírodních zákonů a technická zručnost při výrobě optických zařízení. A bozi koukali z nebes.

I za mnohými zjeveními současnosti lze opět hledat pouhopouhou optiku, ale za některými se skrývají “normální” metody psychologických působení na věřící - na jejich vědomí a sugesci. Dalo by se říci, že v současnosti mohou zázrak vytvořit hlavně psychologie a správně vedená mediální kampaň zázraku – ostatní již dokoná “zázrak” vlastní sugesce - očekávání něčeho nepoznaného čili zázraku následně u citlivých a empatických věřících onen zázrak skutečně navodí a oni jej prožijí a uvidí, co se očekává, že uvidí a uslyší, co se od nich rovněž očekává. K tomuto později v jiné kapitole, vraťme se do časů dávných bohů :-).

Za Serapise a Isidy  3. století před naším letopočtem se vědecké pomůcky pomáhající působit na vědomí lidí onoho věku k vybuzení jejich náboženské horlivosti v zásadě málo lišily od pozdějšího zavedení světelných efektů nebo varhanní hudby (tyto jsou také vynálezy tohoto 3. století př. n. l). Měly za účel působit na zbožnost veřejnosti, učinit náboženství přitažlivým a působivým, mystickým i hrozivým, prostě podívanou pro masy a zdá se, že tento účel splnily a mnohde ještě plní. Ostatně jako před tímto i později všechny náboženské ceremonie a obřady. Pompéznost katolických kostelů nebo i muslimských mešit a jejich výzdoba má ve smrtelníkovi vyvolat pocit malosti před bohem, vyzvánění zvonů, zpěv a varhanní hudba, vyvolávání moezínů, modlitební prostocviky věřících třeba v Tibetu – vše přispívá k pocitům psychického uvolnění, ale i extáze. Nic není ponecháno náhodě,

Tvůrce zázraků Straton prý pyšně tvrdil, že k stvoření světa nepotřebuje pomoci bohů. Holt věděl své...

 


 

A já chci a chci!

Chci psát pravdu! Zvolá nejeden žurnalista, literát, scénarista. A jak to dopadne? Asi takhle:

Za psací stůl usedl mladý, nadějný literát. Pohodil hlavou, pročísl si rukou vlasy, popadl papír a jiskrným okem pohlédl z okna.

Ano! Už mistr Jan Hus nás nabádal, nebát se, mluvit pravdu, hájit ji, bojovat za ní...
Chci rovněž za jakékoliv situace mluvit a psát pravdu a jenom pravdu. Tak o čem začít?
Vzal si bílý papír a usedl ke stroji.
Chtělo by to nějaké téma s velkým té. Jen které? Hmmm... no... Někde venku zapípal ptáček. To je ono! Třeba ekologie, ochrana přírody. To dnes je velice frekventované slovo. Tak ekologie, ekologické problémy, ekologické spolky, ochránci.Hlavně ty vykutálené spolky se svými placenými funkcionáři a se skupinkou hysterických členů, hlavně bab. Nepodařilo se jim nikde jinde upíchnout, tak hurá do ekologie, léčit si mindráky. Nejraději hovoří o globálních problémech ty malé, ty je nezajímají, ještě by jim někdo mohl, říct ať jdou přiložit ručičky. Lepší je přeci jít se postavit tam, kde jsou nejlépe vidět. Podívejte se, jací jsme hrdinové, co pro věc děláme... Natřásají se před kamerami.

Civí na popsaný papír. Proboha! Co sem to napsal! Takhle se rozepsat hned na začátek. To přeci nejde. Ale když oni tyhle hurá spolky skutečně nic neudělaly! Spolky jsou od spolčování a křiku a ne na práci. No jo, ale o tom přeci nemůžu psát a navíc někteříz těchto takyochránců bývají dost agresivní. Ne, to nejde.
Vyjímá papír ze stroje.
Musím si vybrat jiné téma, takové, které mi zajistí popularitu. Spolky tedy ne a co strany? Ano! Ty komunisti, to je přeci téma. A estébáci... Tak tedy... Počkat! Támhleten, i ten i tamten... skoro všichni! Jeminkote to by dopadlo.
Něco jinýho, vždyť je tolik témat. Třeba restituce. To je ono. Ještě se furt táhnou. Náprava křivd. Je přeci legrace jak se o majetek praprastrýce perou jeho potomci. Je zajímavé ze svého domku sledovat, jak takový potomek vyhazuje ty, kteří mu zabírají "jeho" činžovní dům, z kterého by mohl přeci být nádherný hotel.

Je přeci legrace vidět skrovnou katolickou církev, jak chudinka nechce nic jiného, než svůj čistě získaný majeteček, opravdu nic jiného, jen ještě penízky od státu a opravy kostelíčků, penízky na oslavy, na propagaci... Penízky, penízky. Penízky a moc, to ona taky ráda. To ano. Je zajímavé, že i když to mají v náplni práce - starat se o nemohoucí, být člověku bratrem a sestrou, tak jakmile dostanou zpátky nějakou budovu, kde žili tito postižení, tak se velice rychle snaží vylifrovat je pryč.

Začíná se za strojem potit. Tohle mi přeci nikde nevezmou církev a restituenti jsou posvátní. Dostanu nálepku levicového autora a už si neškrtnu. Všichni se měli víc než špatně, to musím uznat... Strašně špatně... Hrozně...
Cupuje papír. O čem se ještě tak hodně píše? No přeci o ciká..., hrůzou nedopsal. Představuje si a úplně hmatatelně cítí kudlu v břiše. Ne, nic, nic ... pardón, pardón...

Oko mu padlo na otevřený časopis. Vnadná děva je tam přes celou stránku.
To je ono! Sex, porno filmy, robertci, nafukovací panny, děvky, teplouši. Vzpomene si na sousedky. Už slyším, jak mě ty báby pomlouvají. Přímo je vidím, projdu kolem, otáčí se za mnou, neodpovídají mi na pozdrav, vždyť píšu o takových, ale takových prasečinkách... Tak to tedy taky ne.
Trhá další papír na malinkaté čtverečky.
Bílý čtvereček mu připomene vtip, ano pane šéf, to kolečko je skutečně černé. Neschopní šéfové, to je námět!
Vzpomene si na šéfa... Tohle taky ne, to rozhodně není dobré téma. Ale o čem psát pravdu? O čem? O čem! Vztekle buší do klávesnice.

Už to mám! No hurá! Přeci o sportu. Sport to je krása! Sportovat znamená udržovat si zdraví. Sport je i dobrá podívaná. Však taky mecenáši nešetří miliony pro svůj klub. Lidi se přeci musí bavit. Ano, ano, chléb a hry, říkali Římané. Díváš se na fotbal, hezky si tam zařveš, dáš někomu po hubě nebo někdo tobě. Odvezou tě do nemocnice, a tam zjistíš, že nemají peníze na tohle a na tohle. Proč se kurva tedy ty milióny nedají na něco potřebnějšího! Když na něco nemám, tak si to přeci nemůžu dopřát.
Ale lidi při fotbale zapomenou na tolik věcí a ovce jsou potřeba... A ti sportovci? Vždyť to snad už nejsou lidi, co všechno žerou a píchaj do sebe, aby podávali lepší a lepší výkony...

Někde blízko se rozbilo sklo, slyší ho padat. Do čeho se to zase pouštíš? Chceš, aby tobě někdo roztřískal okna nebo hubu? Ne!
Mačká další papír a pomalu je v koncích.
Psát úplná pravda to se prostě nedá. No já chci psát pravdu! Jsem přítelem pravdy. Á, mám to! Přátelé. Asi je nejlepší žádné nemít. Stejně když něco potřebujete, tak si musíte pomoci sami. Už známý Murphy řekl. "Nejméně vysilující je spolehnout se na vlastní síly." Je to hrozná pravda. Opravdu není dobře někoho si takzvaně pustit moc k tělu a někomu pomáhat. Stanete se sluhy, kterých si nikdo neváží a dotyčný ještě o vás mluví stylem, "To je takovej blbec, tomu zavolej, ten to určitě pro tebe udělá, takovýho vola bys těžko našel..." Jo, jo. Je to tak, lidové rčení o podaném prstu zná každý.
Někdo zvoní u dveří. Známí! Honem trhá i tuto stránku.

Pláče. Chci psát pravdu! "Já chci, já chci!" Křičí už nahlas. Je to moje přesvědčení! Ale o čem? Vždyť už mi nezbylo žádné téma! Žádné?
Přemýšlí. "Slávááá už to tentokrát opravdu mám!"
Sedá za stroj a honem píše... Včera bylo nad celým naším krajem polojasno, s ranními teplotami 13 stupňů Celsia... A zítra čekáme... Ne, o tom už radši ne.

Literát dopsal. Oko mu potemnělo. Rozklepaná ruka pomalinku pokládá papír na stůl.
Civí z okna.

No, co, co nějak se živit musím a ten Hus byl stejně blázen. Co je Pravda? Však já si nějakou vymyslím.

Myslíte si, že to takhle nedopadne? Usmíváte se? Jsme všichni jenom lidi.

 


Chvála papíru

Papír – médium, které umožnilo hromadný přísun informací ke všem lidem, a které v současnosti uvolňuje místo, v této záslužné službě lidstvu, počítačům - potažmo digitálním diskům a Internetu.

I v dnešní době je mnoho druhů papíru a zůstává mnoho způsobů jejich využití. Prostě papír je papír.

Můžete namítnout, že kdyby už Sumeřané znali papír, nic bychom o nich nevěděli. Hlína a kámen nám zakonzervovaly starověké civilizace. Pravdou je, že nic tak dobře nehoří, jako papírové knihy. A další pravdou je, že už jako děti si rádi hrajeme s papírem. Vystřihujeme, lepíme, kreslíme, skládáme...

Asi každý umíme složit z papíru čepici. Japonci se s papírem doskládali k dokonalosti – jejich origami – složité skládačky, neumí hned tak každý. Pokud chcete můžete si také nějaké jednodušší zvířátko složit, prý to uklidňuje nervy. To se vždy hodí, podle zpráv i léky na deprese dosti podraží.

Deprese zažene i dobrá literatura, básně… William Shakespeare (1564 - 1616) před mnoha lety napsal sonet s číslem 66, dosti smutný a pochmurný, ale doba byla taková… anebo si zahrál na jasnovidce a popsal současnost?

Sonet 66

Znaven už vším, jen klid smrti chci,

Když žebráky zřím o vavřín se hádat,

A nuznou nulu velebenou pokrytci,

A čestné sliby lotry křivě skládat,

A metály na pupcích vrahů svítící,

A cudnost panny sprostě zkurvenou,

A přímý kmen odsouzený křivicí,

A sílu křehkým bičem zlomenou,

A kumšt, jak mocným líže paty hbitě,

A tupost s tituly, jak moudré poučuje,

A prosťáčky hluché k prosté realitě,

A v železech dobro, že zlému posluhuje.

Znaven už vším, od všeho chtěl bych utéct Tam,

Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.

Takže byl Shakespeare jasnovidec? Jasně…, že ne, jen platí ono otřepané: "lidi jsou pořád stejný".

 

 

 

Řeči, řeč a pro hubu na hubu… :-)

Kamarádky dcera šla smutně domů. "Co je?," ptám se. Jelikož bylo 30.6. byla mi odpověď jasná.
"No, nechce se mi domů, to zas bude mít máma řečí."
"Snad to nebude tak hrozný,"
opáčím.
"Ta bude nadávat a křičet." Smutně skoro zašeptala.

Aby nebyla tak smutná, porozprávím dnes na začátku prázdnin trochu o řeči…

Řeč, je údajně výsadou pouze jediného živočicha - člověka. Zvířata také mezi sebou komunikují, ale nezdá se, že by "mluvila".
I když, pozorujte svého psa nebo delfíny. A v každé odborné literatuře se jako příklad, že to trochu jde i u zvířat, uvádí "ukecaná" gorila, co prý umí 250 výrazů ze znakové řeči! Požádá svoji chovatelku o banán, o barvy na kreslení… a taky existují šimpanzi, kteří umí počítat a požádat o banán. Je to důkaz? Pro skeptiky nikoliv.

Na počátku bylo slovo, říká jedna propaganda. Pro hubu na hubu, říká se v hospodě. Čistému vše čisté, praví zase mudrosloví. A Vrchlický chtěl bosky jít "pro dobré slovo světa kraj".
Slova, slovíčka a slovíčkaření. Slovo raní, slovo léčí… Ovšem po vyřčení některých slov se třeba i omdlévá nebo rovnou tasí kord :-).

Kdo jste četl knížku Svatopluka Čecha o panu Broučkovi a jeho výletech, možná si vzpomenete, jak pro nevinné slovíčko dopadl na Měsíci. Chudák Brouček se těšil na jídlo a zatím vše dopadlo následovně :

"Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!" mluvil dále hostitel. "I ty přivoň si znovu, pozemský hoste. "
Tu se brouček nezdržel.
"Pěkně děkuju, "vyjel ostře. "Můj nos namlsal se již dosti. "
Slovo "nos" pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamataval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.Brouček rozhlížel se údivem kolem a opakoval bezděky: "Ano, můj nos - můj nos-"…

(Tímto slůvkem vyvedl nebohý Brouček měsíčany úplně z konceptu, byl vykázán z místnosti a venku se dozvěděl pravdu.)
"Nezpůsoby? Copak jsem vyvedl?"
"Jestliže vaše pozemská řeč neštítí se takových ohavných slov -"
"Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyť jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj
nos - "
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
"Zadrž!" zvolal Blankytný "A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!"
Prostě slovo nos bylo tabu :-)

Sprostost slov se rovněž mění s krajem, národností, dobou… Je přeci frapantně známe, že babička Boženy Němcové "šukala po kuchyni" a každý tehdy věděl, že uklízela. A když nazvete paroháčem Čecha a Itala, tak hned uvidíte ten rozdíl temperamentů :-).
Každému je jasné, že zemitější slovník se všude nehodí. Jak by asi vypadalo, kdyby poslanec za řečnickým pultem prokládal svůj projev výrazy, tak často používanými v anglosaských zemích - konkrétně fuck off, fuck you, motherfucker, či našimi krásnými českými ekvivalenty jako: vyjeb si, jdi do hajzlu, zasranej zmrde, kurva…, to bychom čučeli, jak onen bacil do lékárny a čelist by nám před obrazovkou poklesala, i když by toto výrazivo s politikou docela korespondovalo. Prostě jsme lidé a nemůžeme říkat jen tak, co chceme, kdy chceme a kde chceme.

Ovšem na druhou stranu si nedovedu představit fanouška třeba na fotbalovém zápase jak mluví: "Óóo ten švarný, inteligentní rozhodčí je na velkém, ale opravdu velkém omylu, když takto zapískal…óóó… neměl tak činiti. Ty, ty, ty jeden zlý."
Pochybuji, že ve čtvrtek si nikdo z Čechů v Portugalsku i v Česku pěkně od plic neulevil.
Myslím, že je normální po prohraném zápase si zanadávat a za hororové vysvědčení dítko nepochválit, ale jak se říká všeho s mírou a nic se nemá přehánět :-) .

 


Ilegální školní pomůcky

Pomalinku přichází čas maturit a zkoušek, pojďme si tedy aktuálně probrat taháky a roztřídit si je podle druhů.

Z úst několika učitelek jsem slyšela tak velké lamento a odsudek na nebohé žáčky a studenty píšící si taháky, že se jich úvodem hodlám zastat:

Sumerský žáček měl hliněnou tabulku a dřevěné rydlo, jestlipak vynalezl způsob, jak si napsat taháky? Nemaje papíru, propisky, školní lavice, penálu… jak a kam si mohl něco napsat, aby to přísný učitel neviděl? Byl to už tenkrát člověk a člověk je velice vynalézavý, obzvláště v takových, dle někoho zavrženíhodných věcech, jako je napsat si tahák na zkoušku. Myslím si, že už sumerští učitelé se potkali s problémem, jak nachytat studenta při opisování od souseda a z taháčků.

Možná by se měli současní zkoušející zamyslet, proč si zkoušení vytváří záchranné pomůcky. Jednoduché je odsoudit, prstíkem hrozit, ale zamyslet se, " proč, " to už se nikomu nechce? Je to v samotném špatném systému výuky a zkoušení? Moudré hlavy se hádají, jak a co učit a zkoušet, jaká alternativní výuka by byla nejlepší, ale zapomněly, že se má ve škole mladý člověk naučit hlavně normálně, kriticky a samostatně myslet. Takovou školu jsem zatím v našem malém českém rybníčku neobjevila a jinde to prý rovněž není žádná sláva, ba ještě i horší (jedná se o základní a středoškolskou výuku). K tomuto myšlení se rozhodně nedojde memorováním naučené látky a škrábáním dat na papír.

Proto by zkoušení, na jakékoliv škole, měli mít možnost, přinést si na zkoušku nebo písemku studijní materiál, učebnici, výpisky, notebook s připojením na Net... a zadané úlohy by měly být na takové úrovni, aby student musel použít k jejich vyřešení jen mozek a až potom by mu posloužily donesené legální taháky - a ještě by při takovémto způsobu zkoušení předvedl svoji samostatnost, tvůrčí myšlení a dovednost vyhledat si informace.

Kdo by po přečtení úlohy vůbec nevěděl, která bije – tak takovému žáku či studentu je třeba deset kilo taháků i s internetem na nic.

Vychovávat drmolící roboty, kteří konzumují předvařené informace dodané na tácu přímo pod nos a beroucí vše dodané automaticky za pravdu, kteří vlastně samy nemyslí … toť ideál každé vlády :-)

Proto ať žijí taháky - pište je a myslete sami!

Několik postřehů a rad, kterak zhotovovat ilegální školní pomůcky

Taháky lze rozdělit podle materiálu, který posloužil jejich zhotovení na:

1. Papírové

To je klasika. Propiskou nebo tužkou vypsané pasáže z učebnic, či jen vzorečky. Píše se malé papírky malilinkatým písmem nebo na formáty velikosti A4 normálním písmem. Na větší formáty píší nezávislé experimentátorské povahy v rámci myšlení - nejlépe ukrytý tahák je ten na očích učitele.

2. Látkové

Záchranný tahák s několika daty, či vzorci lze psát na manžety košile, na kravatu. Tento druh taháků využívají hlavně studenti. Studentky mohou zase papírové taháky umě zasunout do punčocháčů (napsaným nahoru) a to od paty až po stehna, pak stačí dát jako by nohu přes nohu a mohou v klidu číst. V tomto případě se jedná o druh - kombinované taháky. Jen malé upozornění černé písmo není viditelné pod černými punčocháči a bílé na černém papíře rovněž není ideální.

3. Dřevěné, umakartové, či umělohmotné

Přesný druh taháku zde závisí na materiálu, ze kterého jsou vyrobeny školní lavice nebo stolky neb i na ně je možno psát. Po upotřebení odstranit! Jinak budete odhaleni.

4. Omítkové

Pokud žák nebo student sedí přímo u zdi, může si pár záchranných informací napsat na ni. Pokud má žák dobrý výhled z okna, je možné si tahák napsat na protější dům, či zeď. Velikost písma nechť píšící volí podle kvality svého zraku. Použití dalekohledu, by neušlo pozornosti vyučujícího.

5. Tělové

Tahák se píše do dlaně ruky, na předloktí. Studenti s kraťasi a studentky v sukních mohou využít i plochu stehen. Nejlépe drží na kůži fixa. A opět upozornění pro studentky – černá fixa není viditelná pod černými punčocháči. Všeobecné upozornění – s napsanými taháky budete chodit do té doby než se smyjí. Doporučuji syntetické ředidlo 006.

 

6. Virtuální

To znamená přítel na mobilu nebo s vysílačkou. Tento druh taháků je velice obtížně proveditelný, ale také znám několik jedinců, kteří jej využívali.

 

Výhledy taháků do budoucnosti:

Brýle snímač - mikrofon - přijímač

Využití nanotechnologií a neuročipů - malý počítač s modemem permanentě napojený na internet a všemožné databáze zabudovaný přímo v mozku a napojený na jeho neuro sítě... :-)

 


Fotka- zoufalství a vyhřezlá střeva

Byla jsem na výstavě fotografií. Člověk se občas musí jít podívat, kde jsou se svými uměleckými vizemi ostatní kolegové a v duchu si poměřit své pohledy na svět s těmi druhých.
Výstava se mi celkem líbila (Dana Kyndrová Žena mezi vdechnutím a vydechnutím). Zaujaly mě na ní tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z XX.století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy…
Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotka vietnamského děvčátka běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhala (nebo snad shořely), uspíšila konec války USA proti Vietnamu. Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Někdo jiný může namítnout, že tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů. A ještě jako protiargument k focení krutostí může poukázat na to, že v současnosti už i fotky mrtvých dětí (například zabitých v Iráku nebo umírajících hladem v afrických státech) nechávají veřejnost v klidu.
Kde je pravda? Je těžké jednoznačně se vyjádřit, zda fotit válku, zoufalství lidí nebo ne. Seberealističtější fotka utrpení nic neudělá s výrobci zbraní, s politiky, generály, mučitely a nakonec - manipulovat se dá i s fotkami.
Jenže úkolem fotky, pravdivé fotky, je nejenom umělecký cíl, ale i dokumentovat život - a toto poslání fotek je v určitých případech nadřazené i nad jejich uměleckostí a morálností focení určitého tématu.
Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné … fotit utrpení jakékoliv živé bytosti a války.
Méně je někdy více, to je známé pravidlo a náznak má větší účinek, než výklad "po lopatě". Někdy a někomu je nutné vše vyložit názorně "po lopatě".
Ne, skutečně nevím. Jen za sebe můžu říct, že bych asi nedokázala vidět utrpení a fotit ho. Prostě já nemůžu a netroufám si soudit, pokud jiní mohou.

 

 

 

Fotomomentky:

Co najdete v Praze na okenním parapetu?

Nebudu vás napínat - jsou to zuby!

Vracím se po Mánesově mostu domů. Zvláštně fialový západ slunce změnil Vltavu na podivnou plynoucí tekutinu. Nad tím tmavofialové mraky vytvářely bizardní krajiny a postavy. Jeden mrak mi připomíná bezzubou stařenu. Než si ho stačím vyfotit, rozplizne se do tvaru obyčejného mraku.
Zuby - to je téma. Jejich vrtání, broušení, trhání…jéé, to je snad i na masochistu moc. A taková resekce… ještě dnes si vzpomínám, jak jsem, po tomto zubařském zákroku, došla z ordinace nad Karlákem až do metra I.P.Pavlova v oněch známých nemocničních gumových návlecích. Šla bych s nimi možná až domů, kdyby mě nezastavil bývalý spolužák - nyní zubař. Místo pozdravu zahalekal na celé metro, "A, jé vidím, že jdeš od nás." Potom mi galantně pomohl z gumáků a vzal je zpátky do ordinace." Br...nedobrá vzpomínka.
Zabraná do těchto trýznivých úvah jsem dorazila pod okna obchůdku se suvenýry a knihami. Ze zvyku se podívám dovnitř... hned jsem je uviděla. Ležely si hezky necudně na parapetu a vyzývavě se tlemily! Něčí zuby a jaké! Umělé bílé zuby zasazené do růžové umělé hmoty.
J+V+W se v písni tázali po hlavě, která ztracený klobouk nosila. Já si dodnes kladu otázku: Čí pusa je nosila, a proč je tady takhle opuštěné nechala?

Babička rovněž měla takovéto vyndavací zuby dolní i horní. Brala si je jen když někam šla, jinak ležely na poličce nad její postelí.
Růžové a bílé, jako nějaký tajemný artefakt. A babička k nim tak přistupovala. Jako k něčemu, co bylo její součástí, ale nechtěnou. "Hodit je tak do Vltavy!" říkala vždy, když si je brala.
Vzpomínám, že když jsme my dvě šly do cukrárny, tak si babička nejdříve vyndala zuby, a pak teprve mohla jíst. A zrovna tak činily ostatní dámy - babiččiny přítelkyně.
Měly všechny krásné umělé zuby, ale neuměly je používat, možná to ani nešlo, byly prostě jen na parádu.
Jednou se stalo, že babička z roztržitosti neskryla protézu taktně v kabelce, ale položila ji na stolek. Ten zvláštní ústní artefakt potom celou dobu ležel mezi námi na stolku. Dělaly jsme, jako že k nám vůbec nepatří. Prostě je normální, aby v cukrárně na stolcích ležely zuby.
Když jsme odešly, tak babička po hodině zjistila, že je v cukrárně zapomněla. Utíkaly jsme zpátky... "Co když tam nebudou, jestli je vyhodily, ta ostuda" strachovala se, trochu šišlavě.
Její černé myšlenky se nevyplnily, zuby ležely, přesně jak byly položeny. Nikdo se nepozastavil nad tím, že na stolku v cukrárně leží zuby. Nikdo si netroufl znesvětit je dotekem. Proč bych se tedy měla pozastavovat nad tím, že leží na parapetu? Vyfotila jsem je a s posvátnou bázní je zanechala jejich osudu.

Druhý den tam nebyly, možná nějaká roztržitá babička si je tam na chvíli dala. Proč by si, ale nějaká babička dávala zuby na špinavý parapet? Nebo dědeček? Ani ten by neměl důvod. Možná kdyby se velice občerstvil někde v bufetu a měl strach, že je vyzvrací. To je pravděpodobné, ale v tom případě, co to bylo za člověka? Ty zuby tam totiž byly troje (jak sami na fotce můžete vidět).
Záhada! Zřejmě nebude nikdy vyřešena. A svět se i přesto bude točit dál.
On se bude točit, i když jsme ještě nepřišli na termojadernou fúzi, nevynalezli auta na vodu, nemáme prášek nesmrtelnosti… a zuby bolí pořád stejně … to je to nejhorší :-).

 

 

 

 

 

 

 

O ošklivých ženských a jejich sítích

Jsou ošklivé, když je vidíme povětšinou řveme - fůůůj a navíc jsou zlé, zbaští nejenom manžela, ale i třeba vlastní děti... ano, došlo vám správně, jsou to pavoučice. Jsou opravdu zlé? Jsou ošklivé? Hloupost!

Zlý tvor - takový termín přeci příroda nezná. Příroda je pragmatik - prostě pro přežití rodu potřebují samičky vyprodukovat vajíčka a z tohoto důvodu musí mít velký přísun potravy - první, kdo je po ruce, je sameček, který by po kopulaci stejně zemřel. Jakmile totiž přejdou ze stádia nymfy do dospělosti, žijí krátce. Jejich úkol je jediný - vyhledat samičku a předat jí své pohlavní buňky. Příroda je moudrá a ač se to z našeho pohledu zdá pěkně hnusné, prostě zužitkuje, co se nabízí.
Z tohoto sežrání samečka zcela logicky vyplývá, že to co vidíme v sítích nebo jiných pavučinách chybně nazýváme pavoukem - správně je volat - fuj pavoučice. :-)
Vlákno u pavouků stavějících sítě, snovou pouze samičky. Samci jen výjimečně loví potravu (pavouci jsou roztodivní a u některých druhů samečci určitou dobu přežívají), nepotřebují tedy tkát lapací sítě.

Pavoučí sítě - zastavme se na chvíli u nich.

Po staletí hleděli lidé na pavoučí vlákno se závistí a bylo přáním nejedné přadleny, sepříst takto tenkou a pevnou nitku. Nezdařilo se ani jedné jediné. "Když ne přadlena, tedy ať nám dodávají nitě samotní pavouci," pomyslelo si nezávisle na sobě a v různých dobách několik koumáků.
První doložené pokusy s využitím pavoučích vláken byly provedeny v 18. století. Výroba pavoučího hedvábí se inspirovala bourcem morušovým, byla totiž užívána vlákna, která se odvíjela z kokonů pavouků, a nikoliv ze sítí (těch využil prvně až B. G. Wilder koncem 19. století).
Jedním z prvních "hedvábníků" zřejmě byl Francouz Bon de Saint-Hilaire. Tento pán se v 18. století rozhodl, že bude vyrábět ty nejjemnější látky na světě a k jejich výrobě jako nití, použije vlákna nejlepší tkadleny - čili pavoučice. Tento podnikatel nechal pochytat tisíce maličkých tkadlen a zavřel je všechny společně do jedné velké prostory. Zajistil jim i potravu, ale na vlákna se těšil marně. Ono se totiž samičky pavouků vyznačují jednou nepěknou vlastností - kanibalismem. Silnější zbaští tu slabší, to ale Hilaire zjistil pozdě, tkadleny se mu už pojedly.
Asi tak před sto deseti lety na Madagaskaru jistý reverend P. Camboué zaměstnal domorodce sběrem místní Nephily (jejich vlákno bylo uznáno nejvhodnějším). Byl přírodovědy znalejší - pavouky jednotlivě uzavíral do klícek. V klíckách byli pevně přichyceni v úzké štěrbině, která je přidržovala mezi hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení vlákna. Cívka se nepřetržitě otáčela a tím vznikal neustálý tah vlákna, který nutil "přadleny", aby neustávaly v jeho produkci. Misionář měl štěstí, podařilo se mu získat malé množství kvalitních pavučinových vláken. Nechal z nich utkat tři krásné jemné lamby a ty daroval královně (lamba je tradiční malgašský oděv z velkého čtverce nebo obdélníku látky, který nosí muži i ženy nejrůznějším způsobem - přehozen přes ramena, uvázán kolem prsou nebo kolem pasu ap.). On nebyl poslední, zkoušeli to další, ale všichni zaměstnavatelé pavoučič poznali, že tudy cesta nevede.

Další využití pavoučích vláken napadlo výrobce různé optiky v osmdesátých letech 19. století -v této době se totiž přišlo na to, že vlákno pavučiny je dostatečně tenké, přitom pevné - tím pádem je to vhodný materiál pro zamontovávání do optiky všude tam, kde je potřeba mít v zorném poli tenký zaměřovací kříž, nebo různé stupnice ( v mikroskopu, v hvězdářském dalekohledu , v dalekohledu na pušce či v dělostřeleckém zaměřovači). Za druhé světové války, zcela logicky byla velká spotřeba zbraní, které musely mít zaměřovače, v USA tak vznikl " pavučí průmysl". Asi nejznámější v tomto oboru byl Nan Songer, který měl svoji továrnu v Kalifornii, v ní pro něj pracovaly černé vdovy (jeden ze dvou jedovatých druhů pavouků vyskytujících se na území Spojených států).

Vše bylo neuvěřitelně složité a nákladné a nikdo jiný nepřišel na lepší nápad, jak pavouky přesvědčit, aby tkali průmyslově jako stroje. Proto se pavoučí vlákna "dodaná přímo od zdroje" zřejmě nikdy nebudou používat. Ovšem genoví inženýři a chemici prohlašují, že je jen otázkou času, kdy se podaří uměle vyrobit nefalšované pavoučí vlákno. Co si z něj pak utkáme, to prý už bude naše věc. A možná, že skutečně za krátkou dobu se budou průmyslově tkát materiály z pavoučích vláken. Poslední pokusy jsou totiž velice nadějné. O tom jindy...


Na fotkách si můžete prohlédnout moji trpělivou modelku Julču - tenhle... vidíte síla zvyku, chtěla jsem napsat, že tenhle pavouk, ne nesmím rozšiřovat blud - znovu - tato pavoučice už sídlí v koutě komory přes rok. Jednou si do rána udělala malou pavučinu - proč bych vyháněla maličkého tvora? Aspoň v komoře mám přírodní mucholapku :-).

Potravy má asi dost neb dost roste - důkazem růstu je, že se několikrát už převlékla (svléká se celá takže po tomto striptýzu po ní zůstane takový, jakoby vyschlý, celý pavouk - je to jen její stará košilka - vidíte na fotce). V období převlékání je pavoučice nejzranitelnější.

Julča je pavouk zvaný pokoutník, nesnová geometricky zajímavé sítě, jako křižák nebo nephily, ale zajímavá je třeba, jak můžete vidět, její komůrka. Pod touto svrchní má ještě další přilepenou na zeď, kam se běží skrýt, když ji zavadím objektivem o síť a nebo dlouho blejskám bleskem do obličeje :-).
Tedy řeknu vám, že když se dívám na zvětšenou Julču, tak mě mrazí.


 

 

Česnekový Trifid?

 


 


 

Podle lidové pověry si má na svátek Barbory žena či dívka uříznout třešňovou větvičku (ani švestka či jabloň nejsou k zahození) a tuto vložit do vázičky s vodou. Pokud na Štědrý den větvička vykvete, dotyčná se vdá.

Na svátek Barbory jsem si koupila česnek. Vložila ho dolů do ledničky, aby nevyrostl. Na Štědrý den jsem jej vyndala a zjistila, že  vyrostl. Co to znamená? Nikde jsem nenašla žádnou lidovou pranostiku nebo moudrost, která by se vztahovala k vyklíčenému česneku... takže? Vyklíčený česnek značí, že ho buďto zasadíme nebo vyhodíme. :-)

Česnek jsem zasadila a teď čekám, co mi z něj vyroste. Nemůžu čekat zázraky. Bude to prostě česnek! Žiji bohužel v 21. století. A bude tomu někdy jinak? Co by asi tak mohlo vyrůst ze sazenic česneku? Třeba nějaký trifid? Člověk zasadí stroužek a za týden mu po bytě bude poletovat zlostná rostlina a rozkazovat mu. Prostě výtvor šíleného vědce. To je téma posledních týdnů – kam až věda může v oblasti výzkumu genetických zásahů do existujících organismů a v jejich klonování.

 

 

Jedna obskurní firma, ústy své poněkud excenrické představitelky, ohlásila narození už dvou klonů člověka a další jsou prý na cestě. Pozadu nezůstává ani italský gynekolog bažící po slávě, která mu přivede na kliniku bohaté pacienty a jejich prostřednictvím (z jejich kont) nabude vytoužených miliónů. Ten také ohlásil, že se díky němu narodí klon. Nějak se to ani mě, jako laikovi, nezdá pravděpodobné, ale na konec co víme, možné je vše.

Vše? Velký, skutečný a kardinální problém v klonování lidí se skrývá v problému zdravotním a biologickém. Onen zdravotní, je vlastně problém stáří - totiž ona známá naklonovaná ovečka Dolly, trpí artritidou a dalšími příznaky předčasného stárnutí i přesto, že je stále velmi mladá. Vypadá to, že by klon už při narození, mohl nést informaci o věku člověka, který byl naklonován. Ovšem to je spekulace - podle vědeckého "otce" Dolly Iana Wilmuta z edinburského Roslinova ústavu ve Skotskuvšak nelze říci, zda jde o důsledek klonování, nebo o nešťastnou shodu náhod.

Představme si, že základní úskalí klonování byla překonána a i všechny vedlejší účinky a narodí se zdravá, genetickým údajem o stáří kopírovaného nezatížená kopie dárce buněčného jádra(ze své jakékoliv tkáně). Vidím v dáli několik možných variant vývoje lidstva. :-)

 

 

 

 

               

 

Varianta první:

Dalším biologickým problémem klonování by mohlo být, že se vlastně jedná o nepohlavní rozmnožování. Nebylo by už třeba samců? Zde by mohly nastat další problémy ( nepočítejme s tím, že by ženy chtěly rodit jen své ženské geny :-).) - tím problémem by mohly být mutace. Pokud by se lidé začali rozmnožovat klonováním, začali by se podobat bezpohlavním tvorům (není toto cílem militantního feminismu ? :-).
Bezpohlavní tvorové mají jednu matku, jednu babičku, jednu prababičku ... jednoho otce, děda, praděda...až k pramatce či praotci. Předávána je neustále stejná genetická informace a tím pádem, když dojde k nějaké změně v DNA, je tato změna automaticky předávaná všem potomkům - takto se může šířit zhoubná, nebezpečná mutace a jelikož není genů, které by tuto mutaci opravily, tak dojde k degeneraci takovýchto bezpohlavních organismů a k jejich vyhynutí. Čili pokud by lidstvo propadlo pouze rozmnožování klonováním asi by vyhynulo.

Pozměněná varianta první:

Ženy se rozhodly, že přeci jen, když musí podstupovat devět měsíců těhotenství a pak porod, starost o kojence, že se budou starat jen o svůj klon a jiný rodit nebudou. Muži vyhynou a po nějakém století v důsledku mutačních degenerací i ženy.

Varianta druhá:

Lidstvo se rozhodne pro rozmnožování klonováním, ale ne všechny ženy chtějí podstupovat těhotenství a porod. Z lidstva se vyčlení skupina žen – nositelek klonů. Které za úplatu (patřičně vysokou) odnosí zájemci (ženě nebo muži je to jedno, záleží jen na tom, kdo si zaplatí) jejich klon. Vědci horečně pracují na odstranění mutací a podaří se jim to. Lidstvo nevymírá, ale společenská skupina nositelek klonů se neustále zmenšuje, čím dál tím měně žen chce být omezováno těhotenstvím. V důsledku nedostatku nositelek lidstvo vymírá.

Varianta třetí:

Na začátku úplně jako varianta druhá až na zakončení. Vědci přijdou na způsob jak odnosit klony bez potřebných žen. Úlohy žen se ujmou geneticky upravené samice koní – čili klisny dále krávy, svině a gorily. Nejdražší nositelky klonů jsou gorily, nejlacinější svině. Až do porodu jsou samice ve specielních nemocnicích po porodu může na přání zákazníka samice buďto být znovu zařazena do chovu klonů a nebo si ji zákazník může koupit a mít ji ve své domácnosti. Koupi volí jen ti nejmajetnější, jsou s jejich chovem spojeny přecijen velké náklady a cena goril je astronomická. Žádná ze samic rodiček nesmí být nikdy zabita, umírají po vysloužení a odchodu do důchodu stářím.

Lidstvo žije , ženy i muži jsou spokojení, klidně budují svojí kariéru, ve které mnohdy pokračuje i jejich klon.

Pozměněná varianta třetí:

Vše jako druhá až na to, že místo samic nastupuje technika – byly zkonstruovány zvláštní rodící baňky. Ono totiž vypadalo dost mizerně, že něčí roditelka je svině a něčí zas gorila. :-)

Varianta čtvrtá:

Bohužel vědcům se nepodařilo naklonovat člověka, který by byl zdravý a při narození mu nebylo tolik let kolik je člověku, který si přeje být naklonován, a tak jde vše postaru. :-).

 


Jahody

V únoru jsem dostala k narozeninám místo kytky košíček jahod. Krásné a kupodivu sladké. Svět už je vzdálenostně "malý", když já si v únoru baštím jahody. Kdyby ona pověstná Maruška, kterou vyhnala zlá macecha v zimě pro jahody, žila dnes - jen by se té žádosti zasmála a vůbec by nechodila opruzovat moudré měsíčky.


Vše by mohlo by to vypadat takhle:

Za oknem se hustě komíhaly sněhové vločky, byl leden a vůbec to nevypadalo, že se globálně otepluje.
Na pohovce poloseděla, pololežela tlustá žena. Sádlo jí přetkalo z rukou, nohou a jelikož právě jedla teplé škvarky, vepřové sádlo jí teklo po prstech i po nespočetných bradách. Zamastila si i halenku, zpod které se jí rýsovalo šest prsou (dvě nad podprsenkou, dvě v podprsence a dvě pod podprsenkou).

Dojedla škvarky, olízala si prsty, načala si pytlík slaných brambůrek se slaninovou příchutí a dálkovým ovladačem zapnula televizi.

Těmi několika zuby, co ještě měla v puse, chroupala křehkou pochoutku. Nekonečný je (snad) pouze vesmír, ne pytlík chipsů. Dochroupala, vysypala si rozlámané kousíčky brambůrek, které vždy zůstávají na dně pytlíku do dlaně a jazykem je přemístila do pusy. Hodila prázdný pytlík na stůl a s velkým funěním vstala a začala se přemísťovat do kuchyně. Cestou se chytala všeho nábytku v pokoji. Na křeslech, na stole, všude bylo vidět, co právě dojedla.

Konečně se dovalila do kuchyně, plácla sebou na mohutnou židli na kolečkách a začala připravovat další jídlo.

Sádla už měla dost, sáhla po šlehačce.
Z plechovky pod tlakem vylézá načechrané bílo. Myslí na sladkost, odšroubuje víko od jahodového kompotu…

"Maruško!!!" zavolá bolestínským hlasem, jako kdyby vypouštěla duši. "Marůůůůůšššškkkóóóóó…"

"Copak je maminko?" zeptala se zpoza jejích zad mladá žena. Říkala maminko, ale nebyla to její maminka, tahle byla v pořadí sedmou manželkou jejího otce a bohužel poslední. Otec před rokem po osmém infarktu řekl: "Mějte se," a umřel. Všechny ženy mu to měly za zlé, ale jemu to bylo nějak jedno.

"Marůůůškóó, holčičkóóó moje, jahody došly, skoč pro ně k Dvanácti měsíčkům."

"Dobře, maminko, jdu tam. Támhle to je?" Ukázala u okna někam do neurčita.

"Ano, támhle," přikývla macecha. "A vezmi raděj ty čersvý."

A Maruška šla. Ne, že by byla nějak trápená a něčím nucená jít, ani nebyla dementní, ale dobře si spočítala, že ta kupa sádla tady dlouho nemůže zasmrádat, no a ona byla jediný dědic…

Vešla do hypermarketu Dvanáct měsíčků, rovnou do oddělení zeleniny ovoce. Maruška opravdu nebyla zaostalá a moc dobře věděla, že v lednu u nich jahody nerostou, ale zima je jen v této části světa, jinde mají léto a jahody. Tedy díky vědecko-technickému pokroku v dopravě a globalizaci světa, nakoupila maceše jahody. S úsměvem jí je donesla až pod nos.
A příště tam běžela pro meloun a lososa a příště... no netrvalo to dlouho, macecha se užrala k smrti a Maruška se stala univerzální dědičkou miliónů.

- - -



Šel sexuálně harašit, ale rozmyslel si to?


Příběhy stop ve sněhu jsou krátké, ale o to záhadnější…

Napadl sníh. V Praze jen chvíli bylo bílo, běloučko, během několika dní onen přírodní polystyrén (sníh je přeci také izolant) zmizel.
Sníh s sebou přináší tajemno a příběhy stop. Karel Čapek narazil na dvě stopy ve sněhu, které nikde nezačínaly a nikde nekončily. Prostě jen dvě šlápoty uprostřed neporušeného bíla.
Neměla jsem takové štěstí, jako slavný kolega. Mé tajemné stopy měly svůj logický začátek na autobusové zastávce a pokračování. Vedly ke schodům do obytného domu, vešly na první schůdek… nevystoupaly vzhůru, jak by se zdálo logické, ale prostě sestoupily zase dolů, otočily se a odcházely zpátky směrem k zastávce.
Zjistil dotyčný, že si zapomněl klíče a honem se pro ně vracel? Ztratil něco cestou?
Byl to mladý Romeo… už, už se těšil na Julii a… prostě pozbyl sebevědomí, dostal strach a utekl. Méně romantické nátury mohou poznamenat, že zjistil absenci prezervativů a běžel si je někde obstarat. Mohl taky v okně spatřit otce dotyčné nebo manžela. Milovaná mu mohla z okna pohrozit… je mnoho možností, jak ztratit odvahu.
Ovšem Romeo nemusí být jen mladý, navíc cesta ve sněhu je únavná, k domu to bylo od autobusové zastávky dost daleko, a tak na prvním schodu se mu z čistajasna připomněly zdravotní neduhy a on nechtěl zklamat Julii, obrátil se a odešel nebo v kapse nenahmatal Viagru.
Mohl to také být člověk, který se den předtím přestěhoval a uvědomil si to až na prvním schodu. Manžel, který šel ven něco nakoupit, potkal kamaráda a až teď si vzpomněl, že měl přinést mlíko, chleba, banány. Do úvahy by přicházel také lupič, který si na poslední chvíli všiml, že vyhlídnutý byt není prázdný.
Skutečně, proč jen ten člověk nešel dál a vrátil se? Zneklidňující skutečnost. Mohlo to být něco vážnějšího. Někdo mu, když právě položil nohu na schod, zavolal a on musel jít, je jedno kam, třeba do práce nebo někoho zmlátit… neodkladný příkaz. Těšil se domů a prostě někdo zavolal.
Vstoupil na první schod a dolehla na něj tíže života, představil si svoji rodinu, práci, kamarády a šel skočit z mostu či pod vlak nebo jednoduše ode všech utekl. Možná… už mě nic nenapadá. Jen ptákovina, roztržitá žena až před domem zjistila, že se obula do bot milencových ...nebo to byla žena? Ne, to snad ne!

Sníh roztál, kolik příběhů stop zůstane neviditelných, ale až zase napadne, bude nad šlápotami o čem přemýšlet.
Proč jen ten člověk nevešel do domu, kam měl očividně namířeno? Záhada, kterou zná jen majitel stop, logika v tomto případě nepomůže. Ten fakt mě rozčiluje, děsí. Mé proč trčí v sněžném prostoru a zůstává. Objeví se pokaždé, když se podívám na fotografii, kterou jsem tuto záhadu zakonzervovala na věčnost, dokud bude existovat tato fotografie bude ono PROČ? Podle všeho to bude věčné proč, pochybuji, že se někdy dozvím správnou odpověď. Chci ji vlastně znát? Odhalením možná banální pravdy by pro mne fotka ztratila nimbus tajemství neznámého člověka a stala se pouhou zimní kompozicí vytvořenou náhodným obyčejným a nezajímavým chodcem.

Znovu se dívám na ony stopy napadá mě, že asi nejvhodnější by byl velice lakonický a jednoduchý komentář, je jím čínská lidová písnička:
Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.


Majitelé diplomů z exaktních věd a držitelé hloubavých mozků mohou zavrtět hlavou a poznamenat, že existuje ještě jedno řešení.
Co když ty stopy prostě udělal nějaký můj kamarád, či přítel přímo na moji objednávku. Řekla jsem: "chci fotku stop, teď mi šlápni na tenhle schod, " no a on šlápl. Je to pravda? Není?
Jak jsem napsala, příběh stop zná jen jejich tvůrce, já v každém případě vyfotila jen šlépěje na sněhu.


 

 

Ukázky článků publikovaných v letech 2003 až 2004 (v tištěných i Internetových periodikách)

Vědecko-populární články

Společenská tématika

Fejetony

Politické komentáře (z let 2000-2004 psané pro Inoviny Neviditelný pes )

 

Další literární tvorba

Povídky

Romány a knihy

Básně

 

 

 

 

      literární tvorba     

 

webdesign 

 

grafiky

 

fotografie

 

fotografiky

 

kresby

 

sochy

 

výstavy

 

webzin

  

curriculum vitae 

kontakt  

 



© webdesign 2004 JITA

Šíření jakékoliv části tohoto webu jen s písemným svolením autora.

 

 




TOPlist