<IMG SRC="nonflash.gif" width=718 height=172 BORDER=0>
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka: JITA Splítková

ukázka povídek publikovaných v letech 1998 až 2004 (v tištěných i Internetových periodikách)

 

povídky z knihy Mýty v zrcadle vědy a fantazie aneb co když to bylo takhle

další povídky

 


Ukázka povídek z knihy

Mýty v zrcadle vědy a fantazie aneb co když to bylo takhle.

 


 ...vy prý...

 

Za stolem sedělo dvanáct mužů. Před nimi ležela krabička a v ní byl schovaný kompas.
 Vešla nejistým krokem. Útlá, malá postavička se ztrácela v obrovské místnosti.
 "Tak vy prý rozhýbáte kompas? Ano?!" Zahřmělo na ni od stolu.
 "Ano, prosím." Špitla.
 "To je zajímavé. A máte pro to vysvětlení?" Předseda nadzvedl obočí.
 "Ne, prosím." Hlavu má skloněnou a dívá se na špičky bot.
 "Tak jak můžete tvrdit, že rozhýbáte střelku kompasu?!" Zabodl prst do vzduchu.
 "Já prosím, nic netvrdím, ale střelka se pod mýma rukama opravdu začne otáčet." Zoufale se na ně podívala. "Prosím, věřte mi. Ta střelka se opravdu prostě sama od sebe hýbe, jak nad ní dám dlaň."
 "Ano, to víme. Proto jsme vás zavolali. ..vy, ale nemáte vysvětlení a střelka se vám hýbe. Dokažte to!"
 Přišla pomalu ke krabičce s kompasem. Chvíli nad ní podržela ruku. Dlaní se jí téměř dotýkala. Začala pomalounku kroužit prsty. Střelka se začala točit podle jejich pohybů.
 "To není možné!" Soudci vstávají ze svých míst a tlačí se kolem stolku. "Neuvěřitelné! Zajímavé! Skutečně se pod jejíma rukama ukazatel severu hýbe... Poslyšte a umíte ještě něco?" Dívají se na ní.
 "Já nevím." Znervózněla. "Snad, když si budete přát." Pokrčila rameny.
 "No, my si přejeme hlavně vysvětlení. Čekáme." Sedli si opět za svůj stůl a lačně ji pozorují.
 "Ale já skutečně nevím proč... To snad vy..." Vztáhla k nim prosebně ruce.
 "My?!... My!" Dvanáct mužů stahuje obočí. "Co si to dovolujete! Vy!" Zatáhnou za páku, kterou mají u židlí. Sametová opona za nimi se rozhrne a ukáže šibenici.
 "No tak, nelžete, že nevíte a odpovězte! Jak to děláte a co ještě umíte!" Vstávají. Obstoupili ji do kruhu. Z rudých tváří jim zlostně svítí oči. "No táák!... Bude to!" Kruh se kolem ní stahuje. "Nóóó..."
 Pohled na muže a na nezaměnitelně upravené trámy a konopný provaz ji roztřásl kolena. Jak je přesvědčit? Možná je oklamu. "Dobře, povím vám to. Všechno souvisí se skutečným severním pólem. Nehýbu kompasem, ale celou Zemí. Střelka pak následuje sever tam, kam ho já otočím." Znovu, aniž jí kdo brání, nastavuje ruku nad krabičku a začíná jí krouživě pohybovat.
 Nejdříve si nikdo z nich neuvědomil, co se to děje. Podivné hučení, praskání, bolestný křik. Místnost se začíná propadat do hloubky. Dům se bortí...



"Vy prý dokážete rozhýbat Zemi. Taková hloupost! Jak to můžete tvrdit!" Dvanáct mužů stahuje ruce v pěst a buší do stolu.
 "Já to netvrdím, to říkali oni." Bojácně odpovídá.
 "Ne, řekla jste jim to vy! My jsme ale lepší. Dáváme vám šanci, přesvědčit nás. Dokažte nám, že rozhýbáte Zemi!" Opřeli se o opěradla křesel, ruce položili na břicho a čekají. Na rtech mají ironický úšklebek.
 Stojí tam nešťastná. Slzy jí vytékají z očí. Bojí se. Moc se bojí. Hrdlo se jí stáhlo. Mlčí.
 "Vidíte, že nic neumíte! Jste podvodnice! Lhářka!" Překřikují se a hrozí jí pěstmi.
 "Ne!" Vykřikla z posledních sil. "Nééé!"
 "Tak to dokažte!" Pohrdavě se usmívají.
 Je zoufalá, za jejich posměšky a pohrdáním je zlo. Místností zavál vítr. Odhrnul závěs za zády sedících mužů. Uviděla podivné křeslo s několika dráty.
 Chtěli to! Začíná točit celou dlaní. Opisuje stále větší a větší kruhy. Domy padají. Vody zaplavují pevniny. Křik nářek... 




 "Tak vy prý dokážete zničit Zemi..." Několik mužů sedících na skalních výstupcích pohrdavě kouká na malou ženskou postavičku. "No, nějak se nám to nezdá. Můžete to dokázat?"
 "Ne, nemůžu. Je to prostě daný fakt." Drze se jim podívala do očí.
 "Co to znamená daný fakt? Můžete to dokázat, vysvětlit?" Neodbytně trvají na svém.
 "Ne, to teda nemůžu. Berte to tak. Já... Nevím... ale snad vy..." Ušklíbla se.
 "Nevykrucujte se. Jste lhářka! Využíváte řady náhod a děláte se slavnou. Za to je trest! Trest! Rozumíte?! Rozumíte!" Nepříčetně řvou a hrozí jí pěstmi.
 "Ale já ..." Nemá sílu ani chuť pokračovat v hovoru.
 "Mlčíte!" Vítězně se smějí. "Mlčíte! Můžete to dokázat! Určitě ne!... No, odpovězte nám! Jste lhářka!"
 "Ne!" Odsekla.
 "Tak chceme důkazy! Důkazy! ... Důkazy!" Vzájemně se překřikují.
 "Žádné nejsou!" Zakřičela jak mohla nejvíc.
 "Není tedy o čem diskutovat." Vstávají ze svých míst a dívají se směrem k vrcholku hory. Jeden z nich tam právě dobrousil těžký kámen. Ostří protíná vzduch.
 Pláče, je jí opravdu líto, že to musí dokázat, když to neumí vysvětlit.
 Pomalu sotva znatelně začíná kroužit dlaní nad skálou. Kámen praská. Začíná se vylévat láva. Voda kolem je v okamžiku vypařená... Země puká... láva chladne, sama se tříští na stále menší a menší částečky... všechno kolem se bortí...
 Poslední částečka prachu se rozplynula do vesmíru.



"Poslyšte, slyšeli jsme, že vy prý dokážete zničit celou galaxii. To je výborný vtip." Hlasitě se smějí a tlučou se přitom do stehen. "Vy!... Skvělý vtip... Vy!" Vstávají z křesel. Chvíli se vzájemně pozorují. Zdvíhají proti ní ukazováčky. Nadechují se.
 "Vysvětlete to! Dokažte to! ..."

 

kniha

 

 


 

 

 

Povídky publikované Ikárie, Red Hot, Natura a další

 

Černá, šedá, bílá

Barvy jsou velice důležité. Nevěříte? Nevěřte, dobře děláte, ale oni už tu jsou a sežerou nás :-)

Posadila se na kamennou lavičku. Všechno v parku se jí zdá nádherné, voňavé. Klid, ticho. Jsou slyšet jen ptáci a včely. Pozoruje jejich nikdy nekončící práci.

Slabý bzukot přehlušilo silné bručení.

Čmelák nebo sršeň Napadlo ji. Skutečně to muselo být něco takového. Jindy by tomu zvláštnímu hmyzu nevěnovala pozornost. Dnes má čas a volno…

Přišla blíž ke květu, kam si to sedlo.

Hmmm…Zajímavý hmyz. Sehnula se.

Vypadá jako sršeň. Takový velký žihadlo, tvar těla. . . Ale ten přeci není černý bíle pruhovaný. Musím se zeptat knihovníka Vokla. Asi je to vzácný druh. Nikdy jsem takového sršně neviděla. . .

-

 

"Říkáte, že žádný takový hmyz jaký jsem vám popsala neexistuje? Ale já jsem ho skutečně viděla. Tady ve městě v parku na náměstí. Opravdu. Ještě před chvíli tam létal." Vidí jak se na ni starý knihovník pochybovačně dívá. Nepodařilo se jí ho přesvědčit i v jeho hlase slyší ironii.

"To jste se musela zmýlit. Věřte mi. Skutečně takový druh nebyl popsán. Viděla jste normálního sršně a vaše fantazie si ho zbarvila jinak." Usmál se na ni.

“Opravdu ne, nic jsem si nepřimyslela. Copak jsem lhářka nebo blázen?”

“Ale, ale, má drahá, to jsem přeci neřekl.” Znovu se usmál, “ale prostě nic takového není v naší přírodě možné,” krátce se zamyslel “možné to je špatné slovo. Není žádný takový, vámi popisovaný hmyz prostě znám. A jelikož tady nejsme v nedostupném, neprozkoumaném pralese, tak taky tady nemůžeme očekávat objevení nějakého nám ještě neznámého druhu ani z hmyzí říše, a tam nás čeká ještě mnoho objevů.”

Voklova odpověď ji udivila. Věřila mu. Vyhlášenějšího odborníka na všechny ty lezoucí a létající malé potvory, by těžko našla. . . Jak bych se ale mohla za bílého dne splést? Poznám černou a bílou od černé a žluté. . . Co kdybych znova zašla do parku. Třeba budu mít štěstí. . .

-

 

Rozhlíží se po záhonu afrikánů. Soustředěně poslouchá. Teď! Určitě to je ten bručivý zvuk, co vydávají sršni. . .

 

Klekla si na trávník. Připravila si skleničku s víkem.

Je to on! . . . Opatrně se přibližovala. Nezvyklý hmyz netečně seděl na jednom z květů. Přiklopit ho skleničkou, a tu pak rychle uzavřít, jí trvalo pár sekund.

To bude Vokl překvapený.

-

 

Knihovník se nevěřícně dívá do skleničky."Kdyby se to nehýbalo a nebzučelo, řekl bych, že si někdo ze mně dělá legraci. A nabarvený to taky není. . Měla jste pravdu. Je to sršeň. Zřejmě to bude nějaký mutant. Vezmu ho kamarádovi do muzea. Tam nám určitě řeknou, co to vlastně je. . . Vidíte, do dneška jsem si myslel, že znám všechen hmyz mírného pásma. . . A zatím...tomu nebude František věřit." Smutně se podíval na atlasy na stole.

 

"Z toho si nic nedělejte. Sám jste říkal, že jde o mutaci. Příští týden zase přijedu, přijdu se zeptat, co vám řekli. Myslím, že je to normální sršeň, ale prostě jinak zbarvený. Mezi ostatníma zvířatama se přeci dost často najdou takové výjimky a nakonec i lidi jsou albíni. . . "

"Tohle není albín. I když můžete mít pravdu. . . skutečně nevím. " Znovu prolistoval atlas. Všimla si, že se mu třesou ruce. Najednou jí ho bylo líto.

Neměla jsem mu to asi ani nosit. Poznal, že není možné znát všechen hmyz ani v mírném pásmu. Nebude mít klid. No co se dá dělat.

 

-

"Dobrý den, pane Vokl. Copak jste nám přinesl zajímavého?"Kustod z muzea znal starého pána velmi dobře. Věděl, že jejich profesor je jeho dlouholetý přítel.

Dnes mu starý pán připadá smutný. Proto sám pokračuje v hovoru. "Copak jste zase ulovil? Vidím, že nesete krabičku. . . "

"Abych vám řekl pravdu, pane Moravec, nevím. . . Ano, slyšíte dobře. Nevím, co to je. . . Přinesla mi to jedna dívenka.Podle ní je to sršeň albín, ale nezdá se mi to. Podívejte. "Vybalil z krabičky skleničku. Na dně lezl černobílý hmyz. Kustod se zájmem podíval.

 

"Ježiši! Pane Vokl! Honem s tím běžte za panem profesorem.Už tady máme několik černobílých zvířat. Teď i hmyz. Bude to něco divnýho. Máme nařizíno o tom s nikým nemluvit a pokud někdo přijde, jako teď vy, hned ho máme poslat za profesorem. "

"Říkáte, že už tady máte černobílá zvířata? Co by to mohlo být?"

"Opravdu neví

m. Pan profesor vám to možná vysvětlí. . . "

Moravcovo chování, když uviděl jeho exemplář, ho rozrušilo.

Co by mohlo být divnýho na normálním hmyzu? Má jen nezvyklou kombinaci barev… určitě se dělá zajímavým. František mi řekne pravdu.

Zaklepal na mohu

tné dveře profesorovi pracovny. Ozvalo se hlasité “Vstupte!".

Ztěžka otevřel. První, čeho si všimnul při vstupu do místnosti, byla obrovská skleněná vitrína plná černobílých zvířat. Na jejich srsti a peří se střídaly všechny odstíny černi až do šedi. I ta bílá se mu zdála nějaká zářivější.

Překvapeně zůstal stát. Do reality ho přivedl až profesorův hlas.

"Zdravím tě, příteli." Zadíval se na sklenici. "Koukám, že si mi taky něco přinesl. Už jsou ty potvory i jako hmyz. To je radost. " Viděl jeho nechápavý pohled.

"Pojď dál všechno ti vysvětlím. . . "

-

 

"Říkáš Františku, že to není živý?" Vokl pozoruje černobílá zvířata a nevěřícně kroutí hlavou.

"Ne, jsou to dokonalé stroje. Podívej třeba támhle ta srna. Až na barvu dokonalost sama. Oči, chování. Normálně žere, tráví,luče ji srdce, žílama proudí něco jako krev, ale všechno je jen černobílé. Jako ve starých filmech. Kdyby byla ta srnka normálně barevná nikdo by nepoznal, že je to vlastně průzkumný biorobot."

"Jak se na to přišlo?"

"Při pitvě. V jejím těle jsou zabudované anorganické věci.Technici přišli na to, že to vysílá signály. "

"Cizí mocnosti?. . . " Automaticky vyhrkl Vokl.

"Ne." Zakroutil profesor zamyšleně hlavou. "Tam to mají taky. Bylo na mále a začala kvůli tomu další válka. Nakonec se vlády domluvily, že nikdo to tomu druhému neposlal. "

"Kdo tedy, Františku?!"

"To nikdo neví. Pátráme. Je taková hypotéza. . . " Profesor se odmlčel. Zřejmě se mu zdála odvážná. Nechtěl o tom mluvit.

"Mimozemšťani?" Zeptal se Vokl přímo.

"Ano. "

"Co

budeme dělat?" V jeho hlase byly znát obavy. "

Asi to nebudou přátelé, když nás takhle zkoumají. Kdo má čisté úmysly přijde hned a představí se. "

" Máš pravdu, přátelé to asi nebudou. Musíme se bránit.Všechna vědecká pracoviště už dostala instrukce. Povinností každého člověka bude, vyhledávat tyhle roboty a vědci je budou zneškodňovat. Jiné řešení vlády nenašly. Zítra se to dozví celý svět. Musíme být připraveni na všechno . . . "

"Je to hrůza. Na druhou stranu si myslím, že to, co sem poslalo tyhle špióny asi nebude zase tak mocné. Jinak by zaútočili hned. Nemyslíš?"

"Snad máš pravdu. "

Dva muži se starostlivě zadívali na našedlého zajíce ve vitríně. Klidně požíral červenou mrkev. Vyoperovaná vysílačka ležela před nimi na stole. . .

-

 

Za několik hodin se začnou vyhrazené prostory ve všech státech planety plnit černo-šedo-bílými zvířaty, rybama. . . rostlinama. Na napodobeninu člověka si netroufli.

Tisíce vědců bude odstraňovat z jejich těl technická zařízení a zneškodňovat je.

 

-

Vokl s profesorem

procházejí zvláštní zoologickou zahradou. Všechno je v ní černobílé. Zastavují se u jedné z vitrín.

 

"Co s nima budete dělat Františku?"

"To nikdo neví. Jsou to živé stroje. . . Poslouží vědcům.Chtějí se naučit jejich konstrukci. "

"Myslíš, že to bude dobré?" Vokl svraštil čelo.

"Určitě. Stanou se součástí naší obrany. Nevíme, kdo to sem poslal a jestli se nevrátí. "

"Je možné, že to zkusí znovu. Podle mně je teď už jasné, že s náma nemají přátelské úmysly. Všechno tomu nasvědčuje. Proč byty svoje sondy neustále zdokonalovali? A najednou je, ze dne na den přestali k nám vysílat, aniž by se jedenkrát pokusili se Zemí navázat spojení?. . . Znovu říkám, ne takhle se přítel nechová! myslíš, že tady máme shromážděný všechny ty roboty?" Starostlivě se podíval na Františka.

"Věřím, že ano. Naše přístroje na zachycování těch signálů už tři neděle mlčí. Lidstvo odvedlo dobrou práci. A vědci taky.Představ si, že bylo nutné prověřit i zvířata, která jsou normálně bílá, černá. . . co jsme tady měli slepic, koček, psů, i když měli růžové jazyky lidi je k nám pro jistotu nosili."Profesor vyndal z kapsy kapesník a otřel si čelo. "Už je to za námi. A pro příště se připravíme." Podíval se na zívajícího šedivého lva. Vyplázl na ně šedivý jazyk. " Přeci jen je spravedlnost. Co jim je platná dokonalá technika, když vidí jen takhle."

- - -

 

Kapitán objevitelů obydlených planet sedí ve své kabině vedle něj stojí technik. Oba dva upřeně pozorují obrazovku, na které probíhají nějaké propočty. Samotné řešení příkladu se objevilo až za chvíli. Po jeho přečtení se technik neudržel a vztekle bouchnul do výpočetního přístroje. "Teď už opravdu nevím, co mají na téhle planetě za přístroje! Absolutně jsme zdokonalili svoje sondy. Jsou k nerozeznání od všech jejich živočichů. Co nás to stálo práce, odvodit si z výpočtů jak vypadají! Použili jsme nejdříve dokonalé vysílače obrazu a signálu. . . No dobře, to mohli zachytit. Teď jsme do nich dali přístroje na jednorázový záznam. Nic ze sebe nevyzařují, jen snímají a stejně na ně vždy

cky přijdou. . . Zřejmě mají nějaké efektní detektory. Musí být dokonalejší než naše! Já bych do toho!. . . " Najednou si uvědomil, že je s ním kapitán."Promiňte, pane, neovládnul jsem se, ale není to k vzteku?"

"To určitě. A teď si představte, jaké asi mají zbraně! Musíme poslat zprávu k nám. "

"Mám vyslat další sondy?"

 

"Myslím, že to nemá cenu. Okamžitě je najdou a zneškodní. Máme strašně málo informací o jejich planetě a o obyvatelích.Pošleme hlášení a počkáme na rozkaz. Mám jenom strach, aby neobjevili i nás. . . "

"To snad ne! Dáváme si pozor a přístroje to stoprocentně vylučují. Nejsou kouzelníci, přírodní zákony fungují všude stejně."

"Chci věřit, že máte pravdu." Dodal si jen pro sebe velitel, než odeslal kódovanou zprávu na rodnou planetu. Technik mezitím zaujal svoje místo u přijímačů. Čekal dost dlouho. Konečně se přístroj rozzářil.

"Pane, přišla odpověď od nás. Koukám, jsou tam z týhle planety pořádně vyděšený. Všechno znova propočítali, všemožnými metodami odzkoušeli a vyšlo jim, že tady musí být hodně před náma. Jinak není možné naše sondy objevit. Jsou tady na útok připraveni. Nemáme si s nima nic začínat. Přišel rozkaz urychleně opustit celou galaxii. Musíme doufat, že nás neobjeví. . to by byl konec!"

"Sám jste přeci říkal, že to není možné! Ale pro jistotu ihned odstartujeme."

"To je jedině rozumné. A co mám udělat s těmahle zbylejma sondama?"

"Už nejsou k ničemu. Zlikvidujte je! "

Technik vzal do rukou malou veverku. S lítostí se na ní podíval. "Takovou mi daly práci, to vybarvení, těch odstínů. Kde jsme jen udělali chybu?". . .

"Opravdu nikdo neví. Prostě jsou tu vyspělejší. Přístroje nám vypočítaly model jejich civilizace. Je to něco! S tím nic nenaděláte. . . Nefilozofujte nad jasnou věcí a připravte všechno ke startu!"

"Ano, pane, chyba není v nás. Vědci určitě vymyslí ještě dokonalejší zbraně a sondy a pak se vrátíme. Problém mimiker biorobotů máme vyřešený. . ." Ohlédl se po planetě pod nimi. "Bude se mi tady líbit. Tolik odstínů černé a bílé jsem ještě neviděl."


SPÍM?

 

Ležím na posteli. Najednou mě nic nebolí. Necítím ani jehly v mých žilách, kterými mi do těla ukapávají ty bílé a nažloutlé roztoky. Baňky s nimi visí nad mojí hlavou. Pozoruji je a počítám bublinky v nich. Co bublinka, to kapka do mě.

Chtěl bych se pohnout. Nejde to. Jsem pevně připoután všemi těmi hadičkami. Chtěl bych někoho poprosit, aby mě nadzvedl a vyměnil mi tu plínu pode mnou. Studí mě a co je horší, sám cítím, že už smrdí. "Prosím vás, prosím..." Snažím se mluvit, ale nic neslyším. Pokusím se pohnout hlavou. Přes uličku vidím další postel. Hlava na polštáři má vypoulené oči. Z namodralých rtů tomu člověku vylézá stejně modrý jazyk. Přístroj vedle něj tiše bliká. To už? Ano. Ano! A teď... teď já! Bolesti sice necítím. Už. Ještě včera ano. Teď, teď už ne. A kdy je vlastně teď? Byl včerejšek včerejškem? A dnešek? Kolikátého může být?

Kolikátého? Nemám tušení. A tady není nikdo, koho bych se zeptal. Jsem sám. Tak strašně sám. Sám!

Někdo v pokoji začal naříkat. Nevidím, kde leží. Nevím, kdo to je, ale ten nářek. Takhle vyje pes. Pes. Měl jsem psa nebo ještě mám? Já, asi ne. Nevím, nemohu si vzpomenout. Kdyby tady byl. Uměl se tak podívat. Dal by mi packu. Přines klacík a čekal by až mu ho hodím. Ne, není tu. Nikdo tu není. Tady jsme každý sám. Sám.

Vyskočila mi jedna z jehel na ruce. Bublinky v baňce se zvětšily. Jedna utíká za druhou. Rychleji. Rychleji. Nažloutlá tekutina zmizela. Cítím takový zvláštní zápach. A pít. Strašně se mi chce pít. Nevydržím to! Nevydržím! Pít...

Co... co se to zase stalo? Ležím na posteli. Jsem to já. Mám zavřené oči. Spím? Musím. Vedle postele na podlaze vidím velkou kaluž. Ze zkrvavené jehly ještě ukapávají poslední zbytky toho roztoku. Není to moc hezký pohled. Dívám se raději po pokoji.

Úzká místnůstka. Napravo při zdi čtyři postele. nalevo čtyři postele. A na nich. Ne. Zavírám oči. Nepěkný pohled. Moci tak odejít. A co když to jde! Vždyť jsem to nezkusil. Otevírám dveře. Vycházím. Na chodbě stojí hlouček sestřiček. Něčemu se hlasitě smějí. Míjím je. Všiml jsem si jejich zářících očí. Všechny se dívají na saniťáka a ten jim právě paroduje jednoho známého herce. Jdu pomalu dopředu. Kolem mě prochází další sestry doktoři. Nikdo si mě nevšímá. To je dobře. Chci přeci odtud.

Zahnu do další chodby. Proti mě jde žena a doktor. Ale vždyť to je moje žena! A ten, doktor na toho si taky vzpomínám. Ten mě sem přijímal. Jdou nevšímavě kolem mě. Něco si povídají.

Dotkl jsem se ženina ramene. Nereaguje. Vždyť oni mě nevidí! Konečně mi to dochází. Nikdo mě nevidí!

Jdu pomalu vedle té dvojice a poslouchám je.

"Takže, pane doktore?"

"Nechci vám nic zamlčovat. Stav vašeho pana manžela je vážný. Ale pořád je tu naděje."

"Ano?"

"Samozřejmě. Musíte se ovšem připravit, že ty injekce bude muset dostávat každý den. To vás naučíme."

"Mně? Já... já myslela, že to budete dělat tady..."

"To ne, takové pacienty dáváme do domácího ošetření."

Až teď se moje žena hlasitě rozbrečela. "Panebože, pane doktore, co s ním budu doma dělat! Sama dávat injekce! To je strašný!" Vzlyká. "Pane doktore, pane doktore, kam jdete, je mi strašně zle. Pane doktore... sestřičko, prosím vás, udělalo se mi strašně zle, dejte mi prosím něco..."

Jedna z hloučku sester moji ženu někam odvádí. Už se mi nějak nikam nechce. Kam? Proč? Vracím se na pokoj.

Pořád spím. Teď někdo vešel. Doktorka. Šlápla do kaluže na zemi. "Do prdele, ten chlap se sem zase vychcal. Sestro!" Zařvala na chodbu a odešla. Za chvíli přiběhla sestra, podívala se na podlahu a na mě a bezeslova odběhla. Do pokoje vešla uklízečka a za okamžik opět doktorka. Vzala mě za zápěstí, otevřela oko, posvítila si. "Sestro!" Zakřičela opět do chodby.

Dva chlapi mě přikryli prostěradlem a i s postelí mě někam odváží. Nechce se mi, ale kam jinam bych šel. Zůstanu.

Nakonec jsem to nevydržel. Stát a dívat se jen a jen na kovové schránky. Jdu teď domů. Zahnu za roh, ještě pár metrů.

Naproti mě jde moje žena. Zrovna jako v té nemocnici. Kam jde?

Srovnal jsem s ní krok a jdeme společně. Kampak asi?

Žena se zastavila na náměstí před dost oprýskanou budovou.

Na pravé straně je jedna výloha, na levé straně jedna výloha a odděleny jsou vchodovými dveřmi. Napravo je malým písmem napsáno "pohřební služba" nalevo "KADEŘNÍK". Jdeme nejdříve doprava.

Žena jemně zaťukala na dřevotřískové černé dveře a opatrně vešla dovnitř. Za kancelářským psacím stolem seděla velice tlustá matróna v růžové haleně a hnědé sukni. "Posaďte se," Ukázala na sofátko umístěné naproti jejímu stolu. Sedli jsme si. Neušlo mi, že i ta sedačka je značně ošoupaná, jako lino na zemi a nakonec celý tento dům.

"Takže jaký typ rakve si budete přát?" Zeptala se věcně žena za stolem a podala mé ženě katalog. Dívám se spolu s ní.

"Desítku."

"Věnec?" Podává ženě další katalog s pohlednicemi.

"Tady tu patnáctku."

"Kytici na rakev?"

"Ano."

"Prosím vyberte si." Další pohlednice.

"Čtyřicítku."

"Ano. Typ parte."

"Dvacítku."

"Typ písma."

"Dvojku."

"Veršík."

Žena se začetla do knížečky. "Nevím... snad dvanáctku."

"Dvanáct, " opakuje ta za stolem a píše to na blanket. "A hudbu? Tady je seznam skladeb. Vyberte si čtyři."

"Takže dvojku... dvacetdva a ...čtyřicet."

"Ano a ještě jednu."

Moje žena znovu rozevírá katalog "Tak třeba osmičku."

"Osm... tak to je všechno. Záloha je pět tisíc." Bere peníze a vypisuje o tom doklad. "Toto je vaše, fakturu vám pošleme.

Děkuji." Usměje se.

"Také děkuji," řekne moje žena. Odcházíme do protějších dveří. Tady to je lepší. Plno světla, koberce, krásné sedačky. A ta nádherná vůně. Ženy se usmívají do zrcadel.

"Vítám vás," šveholí jedno krásné stvoření na moji ženu, "ostříhat a přeliv, jako vždycky?"

"Ano, ale dnes mě ještě nějak nově učešte, v úterý mám pohřeb."

"Uděláme nádhernou hlavičku, spolehněte se a jaké budete mít šatičky? Na náměstí právě dostali opravdu fantastický černý model, ten by byl na vás jak dělaný. Něco opravdu skvostného."

"Opravdu? No to tam hned skočím. Jste zlatíčko, Miládko."

Jsem taky zvědavý, běžím se na ty šaty podívat. No teda... jestli ty si koupí! Koupila.


Je úterý. Před naším domem zastavují první vozy. Bratránek Tomáš. Strýc Jožka se ženou Emou a synem. Ty lidi jsem viděl jednou jedinkrát asi před deseti lety. Všechno ženiny příbuzní.

A už se ženou do pokoje. Objímají a líbají se s mojí ženou. Tisknou jí ruce.

Stojím v koutě, poslouchám a pozoruji.

"Takový neštěstí, takovej mladej."

"Taky říkám, že tu moh ještě bejt. Je to ztráta. Dal bych si kafe."

"Chudák, má to za sebou. Nás to čeká... Já taky. A neslazený, jen s mlíkem." Upozorňuje Ema

"To já sladím hodně."

"No jo, Tomášek byl vždycky na sladký, ale už ti není dvacet, taky bys to měl omezit nebo příště pojedeme na rozloučení s tebou."

"Ale, prosím tě."

"No zamysli se, a proč ses u nás tak dlouho neukázal?"

"To víš, málo času."

Otvírají se dveře a vchází další příbuzní mé ženy. Místností se ozývají vykřiky.

"Ježíš, Bořek. Tebe bych kluku ani nepoznala. Jak dlouho jsme se neviděli?"

"No od Tonyho pohřbu."

"Ježiš, to je let... A ty jsi snad zase vyrost. No kolik měříš?!

"Nevím, jak to mám vědět."

"A nemáš hlad? Dáš si kafe?"

"Jo, to jo."

"A koukám Bóžo, ty jsi tady taky? Prej už seš dvojnásobná babička."

"No jo, ty jsi Vendulku ještě neviděla, že jo."

"Ne, jen Honzíka."

"Musíme se domluvit, kdy přijedete. Vendulka, to je diblík. A co ty tvoje děti?"

"Kluk má holku a holka taky."

"A nechtěj ještě nějaký další? Aspoň dvě děti, to je nejlepší."

"To víš, uživili by je, ale do toho já jim mluvit nemůžu."

"Kdo si dáte kafe." Volá moje žena.

"Já bych chtěla prosím tě čaj."

"Já piju jen kafe bez kofejnu to nemáš? Ne? Tak taky čaj."

"Dá si ještě někdo čaj?" Křičí do místnosti má žena. "Už nikdo? Božka, dones tam ty chlebíčky a dorty. Chce někdo ohřát párek?"

"No to bys byla hodná, dal bych si něco teplýho. Vstávali jsme brzo a ta cesta k vám byla strašná. A uvařte mi ještě jedno kafe, úplně se mi zavíraj voči. A tady mám, doma pálenou, kdo si se mnou cvakne?"

Dívám se na stůl, taky bych si dal. Nikdo mě nevidí. Naštěstí. A i kdyby, všimli by si mě? Těžko. Vezmu si jen jeden chlebíček. Taky už mám hlad.

Prodírám se těmi lidmi, které jsem nikdy neviděl, o některých jsem slyšel to jo, ale nikdy jsem je neviděl, až dnes.

Když jsem se konečně dostal ke stolu, byl už prázdný. Ty lidi to snad do sebe naházeli, ani nekousali. Svoloč mizerná. No přízeň. Já vím, proč jsem se s nima nikdy nechtěl stýkat!

"Ježiš jedenáct!" Někdo zařval. "Za deset minut je obřad! Honem!"


Stojím opět u stěny a pozoruji. Pěkný je to, opravdu pěkný. Začala hrát hudba. Do ní se z vedlejší místnosti ozvala sbíječka. Kladivo se zarývá do zdiva. Nic jiného není slyšet. Konečně zmlkla. Skončila i první skladba. Sbíječka znovu začala. Hudebníci rovněž. Smutné tóny se nesou místností. Najednou bylo jasně slyšet jak kladivo sjelo po něčem kovovém. "Do prdele práce, kterej kretén tenhle barák stavěl! Dát do zdi dráty." Zařval nějakej mužskej v té vedlejší místnosti.

Zpěvačka předstoupila před hudebníky. "Ó hřebíčku zahradnický..."

"Tak haló, šéfíku, co s tím? Cože? Vysrat se na to? Taky si myslím"

"...ó růžičko voňavá..."

"Že nám to nezaplatěj? Kurvy zasraný, aby chcíply."

"Kterak na tě zapomenu, když to není věc možná..." Zpěvačka se snaží. Zpívá co nejhlasitěji. V místnosti se ozývají vzlyky.

Někdo se hlasitě vysmrkal. Vedle znovu začala pracovat sbíječka. Zpěvačka namáhá hlasivky. V místnosti slyším vzlyky a mezi nimi šepot.

"Všimla sis, jak má ta dorota krátký sukně? Copak se to hodí! No taková..."

"A podívej, támhleten se taky vymódil. To nemá ani na pořádnej kabát?" "Ten? Všechno prej prochlastá. Notor!"

"No jo, víš, že už se dvakrát léčil?"

"Né, jó. No je po mamince. Ta se přeci uchlastala."

"Ta né, to byla támhle toho vedle tý doroty."

"Ta taky, ale i tahle."

"No famílie!"

"Máš pravdu. A moc ta jeho žena nebrečí."

"No to víš..."

"To je ale vodbytej funus, vždyť von taky stál za hovno."

"Ale měl to rychle za sebou."

"Byl to takovej morous nesympatyckej. A prej taky chlastal."

"To nemůžeš vědět, proč vlastně chlastal. Vždyť se na ni podívej! Na vdovičku. Přímo rozkvetla! Řeknu ti, hamba!"

"Jo a vodbyla to, ani nám moc najíst nedala."

" Dámy, tiše. Prej snad bude ještě objed."

"No, to sem na něj zvědavá, člověk jede takovou štreku."

"A všechno zdědí vona?"

"Ty chlebíčky byly nějaký voschlý, tlačí mě v žaludku."

Začínám se chvět zlostí. Dívám se do těch tváří tady kolem. Hnus. Jdu radši k rakvi. Prohlížím si ornamenty ve dřevě a ten jeden věnec a kytku. A najednou jsem si uvědomil. Ty kurvy zasraný mi nepřivezli žádnou kytku. Nikdo. Ani jednu! Ani lísteček! Je to možný?! Vy svině jedny! Vy kurvy nenažraný! Nacpat se a pomlouvat! Popad jsem svícen co tam byl a mrsknul ho po nich. Ozval se kovový zvuk. A házím po nich další. Křičí a utíkají ven. Běžím za nimi a házím další a další svícny. "Vy kurvy!" Řvu za nimi. Svícen zasáhl něčí hlavu. Směju se. Ale co to? Poslouchám. Ten zvláštní kovově znějící úder se ozval znovu. A ještě. Začínám se probírat.

_ _ _


Probudil jsem se. Právě se otevíral kryt mého spacího boxu. Vedle mě vylézá ze své kukaně velitel kosmické expedice. Opatrně rozhýbává svaly. Já jsem zůstal ještě chvíli sedět na posteli, jestli se tomu tak dá říct. Teda lítám už let a prospal jsem jich v těch hermetických spacích kukaních, ale takovej sen!

"Tak jak se spalo, kamaráde?" Velitel do mě šťouchl. Nepotrpíme si na nějaký ty formalitky, známe se let a jednou velí on jindy já. Holt život. Podíval jsem se na něj.

"Spalo se dobře, ale měl jsem strašný sny."

"Strašný?"

"Jo." Víc jsem nestačil povědět. Odněkud přiběhl ten jeho velkej hafan. Vrtěl ocasem a radostně se na nás vrhnul. Skáče, kňučí. Lehl si na záda. Eda ho poplácává, směje se. Pozoruji je. Vídím jim na očích radost. A ty psí oči. "Amonku, no pojď taky ke mně." Podíval se na mě a podal mi packu. "No hodnej pejsánek. Víš." Pohladil jsem ho a podíval se Edovi do očí. "Vždycky jsem ti tuhle krásnou psí potvoru vyčítal, že ho vláčíš s sebou a sám dobře víš, kdyby to směrnice povolovaly, tak jsem ti ho jednou málem nepustil do lodě. Byl sem blbec."

Amon si sedl a funěl mi do obličeje, Eda si mě taky prohlíží. "No já žasnu, co se děje."

"Nic, změnil jsem mínění."

Do spacího prostoru vešel doktor. "Pánové, připravte se, za několik hodin přistáváme. Veliteli, všichni jsou po spánku v pořádku. A abych nezapomněl," otočil se na mě, "Vaše snoubenka vás bude očekávat až v kongresové budově."

"No, ano ty se vlastně až přistaneme ženíš!" Zasmál se Eda.

Zakroutil jsem hlavou. "Ne, nikdy! Až přistaneme, jdu si hned koupit takový psí tele, jako je Amon."

Nechápavě se na mě podívali. "Ty si děláš srandu?"

"To bych si netrouf. To je moc vážná věc, ale říkal jsem přeci, že jsem měl strašnej sen. Rozhod jsem se, na to mám právo. Zítra kupuju psa." Zasmál jsem se. Já vám dám, vy kurvy, otrávit mi život. A nepřinýst ani tu mizernou kytku! Ani lísteček! To by se vám líbilo. Žrát si za mý. To věřím! Tůhle! Nasrat!


 

To jsem přeci já!

 

Kdo nic neví,
musí všemu věřit
Jan Neruda

 

Postavička Večerníčka popřála dětem dobrou noc. Ví, že je to ukončení dne. Matka už ji nemusí pobízet. Sama se jde umýt a vyčistit zuby. Nesnaží se zdržovat v obýváku, jde hned do postýlky.

Matka k ní přichází, jako každý večer. Přečíst ještě jednu pohádku před spaním. Pohladí ji a políbí.
"Mami. . neodcházej ještě. " Zaprosí.
"Musíš spinkat. Hezky se přikrej a uvidíš, že hned usneš."
"Mami, já se tady sama bojím. "
"A čeho prosím tě?"
"V noci tady chodí lidi. "
"Nepovídej. Kdo by tady chodil? Jsme tu jen my tři. . . . Neboj se. Taková veliká holčička a bála by se noci. To se ti asi něco zdá. . Spinkej. " Přikryla dceru až k bradě a odešla.
To má představy určitě z tý televize. Neměla by se na ni tolik dívat. Musí promluvit s Mirkem. Měl by se jí víc věnovat.

 

- - -

Ležela bez hnutí. Stáhla si peřinu přes hlavu.
Takhle mě určitě nikdo nevidí. Nesmím se hýbat.
Slyší pravidelný dech spící matky a otce. Chtěla by na ně zavolat. Probudit je.
Určitě by se zlobili, že si vymýšlím. Nikde přeci nic není.
Teď jasně zaslechla zvuk tekoucí vody z koupelny. Někdo si v obýváku čistí zuby...
Zalezla si ještě hlouběji pod peřinu. Skoro nedýchá. Z vedlejšího pokoje je slyšet cinkání příborů.
Zase tam jsou nějací cizí lidé. Jedí. . . Vypadá to jako u nás ráno...
Začne to vždycky, když jdeme spát. Ve dne se s tím nikdy nesetkala. . . Zadržuje dech. . . někdo rozevírá dveře do ložnice. . . . Jsou to velké skleněné dveře. Mají dvě křídla, která se neotevírají normálně, ale musí se od sebe odsunout. Křídla zajíždí do otvoru ve stěnách. Vydávají přitom skřípavý zvuk. Ten právě zaslechla. . .
Nebo to bylo něco jiného? Měla bych se podívat. . .
Poslouchá. Je ticho. Peřina tlumí všechny zvuky. I přes to jasně slyší, že někdo u nich zamyká. . . . Pod peřinou je vedro. Špatně se jí dýchá. Začíná se dusit.
Budu muset vylézt. Vždyť mamka a taťka tady klidně spí. Jsou se mnou. Určitě se mi něco zdá. Maminka mi to říkala. Nemám se bát, jsem velká. . .
Pomalu se vysoukává zpod peřiny. Na vzduchu ji začíná studit propocené pyžamo.
Měla bych si vzít jiné, ale to je v obýváku.
Podívá se na dveře. Jsou zavřené. Nikde se nic nehýbá. Není slyšet sebemenší pípnutí. . . . Uklidňuje se. Přestává se klepat strachy. . . Pyžamo studí. Začala jí být nepříjemná zima. Vlhká látka se jí přilepila na tělo.
Musím se převléknout. Ve vlhkým se nachladne říká maminka. Opravdu se mi to zdálo. Kdyby mi ti lidé chtěli ublížit, udělali by to přeci hned. A jsou tady rodiče, určitě by se probudili. . Opatrně vstává z postele. Po kolenou došla ke dveřím.
Když se zmenším, tak si mě nevšimnou.
Rozevřela obě křídla na malinkou škvírku. Pozoruje jí obývák. Nikde nic. Všechny věci jsou na svých místech. Ještě opatrně odsunuje dveře. Protáhne se a rychle doběhne ke skříňce s prádlem. Vzala si nové pyžamo. Opět potichu, tentokrát, aby nevzbudila rodiče, zavírá.
V postýlce okamžitě usnula.

 

- - -

"Bětuško vstávej. Sedm hodin. Ať nepřijdeš pozdě do školy, dostala bys poznámku. "
"Ano mami, už vstávám. "
Všichni se postupně vystřídají v koupelně. . Zvuk vody. . kartáčků třejících zuby.
Snídaně. Matka přináší konvici s čajem. Nalévá čaj. Cinkají lžičky. Otec dojídá smažená vajíčka. Vidlička cinká o nůž.
Tohle už slyšela. Ne včera ne, měli přeci bábovku. Kde to slyšela? Určitě to takhle vypadalo v noci!

 

"Dneska jsi spala dobře Bětuško? Nebo se ti zase něco zdálo?"Matka se starostlivě dívá na dceru.

"Zase jsem slyšela, jako by tu někdo byl. Vstala jsem a šla jsem se podívat. A nikdo tady nebyl. . Vypadalo to jako u nás ráno. . "
"No, tak vidíš. Strach má velké oči. To sis všechno představovala jen ve své fantazii. Malé děti jako ty mají velkou obobrazotvornostTy jsi, ale hrdinka. Překonala jsi strach a sama jsi se přesvědčila, že se ti to jenom zdá. " Matka políbila svoji dceru.

 

- - -

Další Večerníčkovo popřání dobré noci. Další pohádka z knihy.
Usnula hned.
Neví kolik mohlo být hodin, když se probudila.
CoCoo bylo?. . . A znovu! V obýváku někdo kýchá.
Posadila se na postel a poslouchá. Znovu někdo kýchnul.
Táta to nemůže být. . . spí tady. Z práce se vrátil s rýmou. . . a tam někdo kýchá stejně jako on!
Vstala z postýlky. Lehla si na zem a plazením se dostala ke dveřím. Krátká cesta ji trvala půl hodiny. Pomalu se zatajeným dechem rozevírá dveře. . . Jedním okem přpřitisknutýma malou mezeru, pozoruje obývák. . . . . Stejný stůl. Stejné židle, stěna, obrazy. . . . A přeci to není jejich stůl, židle. . . . Náš nábytek nesvítí.
Zvuk dveří z koupelny. Do místnosti vchází její otec. Matka nese konvici. . . A teď vidí sebe!
"To jsem přeci já!" Vykřikne hodně hlasitě.
Nikdo si jí nevšímá. Otočí se. Za ní klidně spí rodiče. V obýváku otec dojedl smažená vajíčka. Cinkl příbor. Hovoří spolu.
Takhle se se mnou baví naši. A já jim odpovídám. Vždyť jsem, ale tady!
Všimla si, že jako nábytek svítí i oni. Rozhodla se.
Nejsem přeci zbabělá.
Otevřela dokořán. Jde k nim. Nevšímají si jí. Jde k sobě. Obě se na sebe dívají.

-

"Mamíí. . . Tatííí. . . já se vidím. Jak jsem dneska slyšela ty zvuky! Teď vidím sebe tady. Podívejte se. " Oba se dívají označeným směrem.

"Vždyť tam nic není. Bětuško uklidni se. Asi jsi viděla svůj obraz ve skle stěny. "
"Je to tady. Jsem to já. Mami. . "
"Neboj se jsem tady u tebe. Já i tatínek. Nic tam opravdu není. Pojď ke mě. . . Vždyť ty se celá třeseš. . . To máš z toho ponocování u televize. S tím je konec. Zítra odjíždíme na chalupu a tam naštěstí nebude. "

-

Oni mě nevidí... a ta holka tak křičí... Jen ta jako já mě vidí? Takhle i já mluvím. . .a takhle mě mamka uklidňuje... Dostala strach.

"Mamííí, mamííí. " Běží do ložnice. "Mamííí. . . vstávej."
"Co se děje Bětko?. . . Vždyť ty se celá klepeš! Co se stalo?"
"Jsou tam. Sedí za naším stolem a jsme to my. Ty, táta a já. Dělají to samé, co my. Jedí, mluví. . . . "
"Uklidni se Bětuško. . . Mirku vstávej. Bětce je zle. "
"Ne, není mi zle. Pojď se podívat. Sedí tam. Táta jí vajíčka a kýchá. A já tam vidím tady samu sebe a křičím! "
Táhne matku do obýváku
"Bětuško, nikdo tu opravdu není. Kde koho vidíš?"
Rozhlíží se po obýváku. Je prázdný. "Kam zmizeli? Teď tu byli?"
"Vidíš, zase se ti to zdálo. To máš z toho ponocování u televize! S tím je konec. Zítra naštěstí odjíždíme na chalupu a tam není. . . Pojď, jsi celá propocená, dám ti suchý pyžamo a uvařím ti kakao, to tě uklidní..."

 

- - -

Po prázdninách holčička spala klidně. Ještě několik let ji budily různé zvuky. Věděla, že je to její fantazie. Představovala si, že když oni jdou spát, ti druzí vstávají a naopak. Nebála se. Nebylo přeci čeho. Sebe?
Zvuky během let slyšela stále řídčeji.
Zapomněla na tu noc, kdy uviděla sebe samu. . . Má jiné starosti. Pravidelně vstává do práce.

 

 

Za dvanáct hodin na to samé místo, na tu samou postel si lehá ta samá dívka. Je to to místo? Je to ta postel? Je to ona? Ta druhá dívka si nikdy nevzpomněla, že u snídaně uviděla sebe. Ani o tom nepřemýšlela. . .

Je to vlastně jedna dívka. Jedno místo. . . Jeden vesmír???

 

 


 

 

Okno


Jitka Splítková



 


Miloval krásu severské krajiny. Ostatní ujížděli na jih za teplem. On na sever za zimou.

Zaparkoval auto několik kilometrů před fjordem. Zima a mlha mu v procházce nevadily. Odbočil z cesty na skály. Šel rychle. Chtěl se ještě za světla vrátit zpět k vozu. Občas se sehnul pro nějaký zajímavý kámen. Tohle sběratelství ho od dětství neopustilo.

 


Byl zvědavý na skálu nad fjordem. Dopoledne byl totiž v místní knihovně a tam ho vedle starých legend zaujal i geologický průvodce krajem. Dozvěděl se v něm mnoho zajímavostí o pobřežních skálách.

Uslyšel hukot moře. V mozku se mu začala sama od sebe skládat slova staré severské písně O Helgovi Hundingobijci.

"Pleskala vesla... železo skřípělo... štít se bil o štít... Vikingů v plavbě... s pěnící přídí... pod bojovníky... knížete loďstvo... hnalo se v dál..."

Sebral další vzorek horniny a tiše sám pro sebe pokračoval v recitaci.

"K večeru pak krásné loďstvo... po Unavágu... pyšně plulo... Druzí však s vrchu Svarinského... s myslí zlobnou... se dívali na voj..."

Byl mile překvapen svou pamětí. Dokázal bez zaváhání přeříkat celou píseň. A to ji dnes četl poprvé.

Hukot moře narážejícího na skály sílil. Ještě několik metrů a uvidí unikátní skalnatý břeh.

Zarazila ho úplně jiná krajina, než jakou podle obrázku čekal. Stál na vysoké skále, ale pod ním byl písčitý břeh. Víc pro hustou mlhu nemohl vidět.

Najednou mlha začala stoupat vzhůru. Teď už nebylo vidět ani na metr dopředu. Bál se pohnout, aby nešlápl do prázdna a nezabil se.

Úplně ztratil orientaci, kde je konec skalisek a kde je cesta. Sedl si na zem a čekal, až bude znovu viditelno.

Začala mu být zima.

Za chvíli bude tma, blesklo mu mozkem. Ta mlha dnes už neopadne. Podíval se na hodinky. Musel jejich ciferník přiblížit až těsně k očím.

Pět hodin. To se odsud už nedostanu. Budu tady muset bivakovat. Vedro není,ale v létě tady nemrzne a ráno snad bude líp. Možná mě budou hledat...

Snažil se lehnout si co nejpohodlněji na kámen. Hledal rukou rovné místo. Najednou ucítil na ruce teplo. Automaticky se podíval nahoru,kde tušil oblohu. Byla neproniknutelně bílá. Obrátil se.

Oslepilo ho zapadající sluníčko. Zavřel oslněné oči... Divný počasí. Tady je mlha a nad mořem je nádherně jasno.

Neměl pravdu. Mlha byla i nad mořem. Žluté sluneční světlo zářilo pouze v jednom místě nad vodní hladinou a zasahovalo přes písčitou pláž až ke skále, kde seděl.

Barevné kruhy v očích se postupně ztrácely. Otevřel víčka. A zase je honem zavřel.

 


Ne, to není možný!

Oranžové světlo prosvěcovalo z mlhy neuvěřitelnou scénu bojujících lodí. Jejich plachty byly roztrhané. Draci na přídích rozevírali své krvavé tlamy. Při nárazech to vypadalo, jako by se vzájemně požírali.

Všiml si vypálených run na přídích bojujících lodí. Stejnými symboly byla označena i všechna vesla.

Občas některá z lodí nevydržela mohutný náraz. Potápěla se velice rychle.

Na palubách bylo vidět muže oblečené do kovových krunýřů. Jejich přilby zdobily hrůzně vypadající masky zvířat. Lesklý kov jejich oděvů a mečů vrhal odlesky světla.

Lodě postupně přistávaly u břehu a boj pokračoval souboji mužů. Jejich pohyby byly těžké, ale vzhledem k tíži kovu na jejich těle a v jejich rukou byly zároveň velice ladné. Mužný balet smrti.

Fascinován sledoval bitvu. Všiml si jednoho muže na první lodi. Nápadné brnění a odvaha. I na břeh vyskočil první. Helg?

Nejdříve si myslel,že filmaři točí některou z legend, ale s první sťatou hlavou a tekoucí krví mu došlo, že vidí skutečnou bitvu.

Všechny lodě jedné skupiny bojovníků se postupně potopily. Boj ochaboval.

Muži začínají čistit meče. Slyší jejich radostný křik. Necítí strach. Jen údiv. Je očarovaný tou scénou. Dívá se. Slyší šplouchání vesel a nářek raněných.

Vítězové nic nevnímají. Vykonávají nějaký jemu neznámý děkovný rituál svému božstvu.

 


Zpívají. Při zpěvu začínají oddělovat raněné od mrtvých. Mrtvé k moři. Raněné ke skále. Neustále zpívají.

Nerozumí jim.

Je přitahován hromadou mrtvých těl v kovu. Tři statní muži je zbavují jejich krunýřů a někam je odnášejí. Nevidí do mlhy. Čichem za chvíli zachytí nasládlý pach. Spalují mrtvé. Ale proč se nevěnují zraněným? Potřebovali by pomoc!

Naklonil se ze svého místa. Až teď si všiml, že skála není strmá. Naopak, terasovitě se svažuje. Mohl klidně sestoupit.

Asi mi to zkreslila ta mlha. Podíval se znovu dolů. Zjistil,že lodě odplouvají a raněné nechávají samotné.

Oni odpluli. Oni prostě odpluli! Nemůže se s tím vyrovnat. Je rozčilený. Tak se tedy choval národ, který obdivuje?

Musím jim pomoct.

Ještě se nestačil zvednout a scéna se změnila. Ranění najednou všichni usnuli. Z mlhy se vynořil starší šedovousý muž. Byl oblečený do přiléhavé kombinézy. Přes ni měl přehozenou kožešinu jako bojovníci. Z obličeje si raněné prohlíželo jedno oko uprostřed čela.

U každého raněného se chvíli zastavil. Něco povídal. Zdálo se, že mluví s někým v mlze. Když přišel k poslednímu spícímu, vyšlo z bílého oparu několik postav ve stříbrných kombinézách. Všechno to byly ženy. Dlouhé vlasy jim zakrývaly obličej. Bylo vidět jen jejich oko.

Šedovousý muž sklopil ruce, které předtím měl vztyčené k nebi. Vypadalo to, že čerpal energii. Přistupoval znovu ke každému bojovníku. Přikládal jim ruce na rány. Ženy omývaly krev a mazaly zranění modrou mastí, kterou po chvíli setřely. Všichni postupovali pomalu řadou mužů dopředu. Vzadu zůstávali zdraví bojovníci. Rány se zcelily bez jizev.

Krev z ran jakoby přešla na oblohu. Svítá.

Lodi seveřanů se opět vracejí. Jednoocí uzdravili posledního muže a zmizeli v mlze.

 

Uvědomil si, že to nebyli lidé! Stalo se tady něco zvláštního. Někdy už o tom slyšel vypravovat. Uviděl minulost. Viděl minulé, ale i je! Byli tady a možná ještě jsou! Musí se pokusit je zadržet. Třeba ho taky uvidí a uslyší...

Udělal několik kroků. Sedl si a chtěl seskočit na první skalní terasu pod sebou. Odrazil se a... nohy nedopadly na pevný kámen. Projel žulou jako mlhou.

Poslední, co si stačil uvědomit, bylo poznání,že je tam jen skála a moře. Terasy a písčitá pláž byla minulost. Byla to jen projekce z těch dob. I když viděl, slyšel, cítil, nebyl tam, ale v přítomnosti.

 


Už týden plují po moři. Král je zavolal a oni se k němu připojili. Je klid, nepřítel zřejmě ještě nevyplul ze svých kotvišť. Nebojí se padnout. Život či Vahalla. Obojí je stejné. Jen za zbabělost je zatracení. Jednooký bůh se svými ženami ošetří jen vítěze. Na straně poražených není raněných. Jen čestná smrt v boji a Valhalla nebo zbabělá smrt na útěku a zatracení.

Nepřátele spatřil první Helg. Nejsou tak zbabělí. Vypluli rovněž. Napočítali stejný počet lodí, jako měli i oni. I počet vesel a tedy mužů se shodoval. Bude to čestný a hrdinný boj. Boj do posledního muže na jedné straně. Kdo zvítězí?

Těšili se. Takový boj zajišťuje slávu a nesmrtelnost všem...

Helgova loď potopila prvního nepřítele. Nikdo není zbabělý. Teče krev. Boj se rozproudil. Hodina. Půlden. Ještě nikdo nemůže zapět jednookým píseň vítězů.

Musí na břeh . Tam se rozhodne.

 


Helg je šťastný. On je znovu vítěz. On je vyvolenec jednookého...

Obřadně oddělují život od smrti. Tak nařídili bozi. Ranění k pevnině. Mrtví k moři.

 


Na hromadě mrtvol se mísí krev přátel i nepřátel. Vahalla na ně čeká bez rozdílu. Jako se mísí jejich krev, spojí se i jejich popel.

Vykonali nařízený obřad vítězů. Nyní musí odjet. Jednooký nemá rád cizí pohled. Ráno si přijedou pro uzdravené...

 


Zase krev. Umírání. Kolikrát se musel na to dívat. Podle centrály je jejich povinností pomáhat vývoji, ale pozvolna a minimálně. Centrála rozdělila tuto planetu na několik částí. Každý z národů centrály má na starosti jednu. Jim, Jednookým, připadl sever. Sami žijí v podobné krajině. Zima jim nevadí.

Díval se na bitvu. Dělalo se mu zle. Museli se přizpůsobit místní mentalitě a stát se jejich bohy. Jednou se s nimi budou moci spojit a vzít je do Centrály. Všichni si musí projít období pověr, bohů, zla a krve. Nepomohlo jeho naléhání na Centrálu, ať naučí tyto obyvatele planety všem vesmírným vědomostem hned a najednou. Etika vývoje planet je neoblomná.

Podíval se znovu na zabíjející se muže. Brzo dostane povel od pozorovatele.

"Oline, připrav se. Tvůj tým je připraven. Centrála potvrdila povel k jejich uzdravení." Už je to tady. Hlas pozorovatele je lhostejný. Všechno vidí pouze přes skla čidel, se skutečnou krví se nesetká. Není doktorem jako on... S nechutí se oblékal do kombinézy. Kolem ramen si přehodil kůži.

"Jsem připraven. Za minutu odlétáme." Dal si záležet,aby nebylo na hlase poznat jeho znechucení touto hrou. Ano, je to hra,ale snad potřebná a dobrá. Nejsou přeci zlí. Nikomu tím neublíží.

 


Ve vznášedle si jeho pomocnice připravovaly dezinfekce a hojivou vazelínu. On se snažil co nejvíce zkoncentrovat svoji léčebnou energii. Ještě dvě období a služba tady mu končí. Vrací se domů, do svých laboratoří. Musí to ještě vydržet, ale zase na druhou stranu se mu možná bude po té planetě stýskat. Je už dost starý, měl by se v sobě vyznat. Co vlastně chce.

Zamiloval si ty válečníky. Musí si to přiznat. Víc je miluje, než aby se mu hnusili svou krutostí. Nesmí zapomínat,že i jejich předci byli takoví...

Až do přistání bylo v kabině ticho. Děvčata si nedovolila rušit jeho soustředění. Mlčky vystoupili ze stroje. Všude byla krev. I ta obloha byla rudá.

"Lodi už odplouvají. Půjdeme. Nezapomeňte na uspávací plyn."

Vyšel první. Ve vzduchu cítil pach spálených mrtvol. Žaludek vibroval v těle. Nesmí dát najevo svoje city. Byl by to špatný příklad pro mladé adeptky medicíny. Podíval se na ně. Vítr jim cuchal dlouhé vlasy. Vzpomněl si, jak minule s ním letěli tři hoši. Museli si vzít paruky, aby vypadali jako ženy. Centrála chce přísné dodržování modelu božstev, kdyby došlo k jejich spatření. Zde byl on jako jednooký bůh a čtyři spolupracovnice jako jeho ženy.

Hoši se vždycky tváří udiveně, když se musí takhle maskovat. Tihle poslední měli s maskami potíže. Bitva se odehrávala také na moři, ale za velké bouře. Silný vítr sebral doktorům paruky. Museli se pro ně vracet a k hlavě si je přivázat. Vypadalo to legračně. Kdyby je tak spatřil některý obyvatel této planety, co by si asi myslel? Třeba by vznikla nová legenda o létajících vlasech... Usmál se této představě.

První promluvila Dora.

"Podívej se, dnes jich tady je! To snad ani do rána nezvládneme."

Dora nastříkala do vzduchu trochu uspávadla. Její ukol byl sice jen zaznamenat bitvu, ale ve skutečnosti pracovala jako adeptky.

Olin si každého nejdříve prohlédl. Pak zavolal děvčata. Ta měla za úkol zaznamenat druh a počet zranění a potom raněné omýt a potřít hojící vazelínou. On energií ze svých dlaní pomáhal hojícím procesům v těle. Urychloval je. Dívky pracovaly rychle. Všechny rány se brzo zahojily. Nikomu nezůstala po setření modrého léku na těle ani jizva.

Přestože pracovali všichni rychle, končili až pozdě ráno. Dora hlásila připlouvání lodí. Museli rychle odjet. Stačil ještě každému telepaticky poručit, aby se probudil, až budou ve vznášedle.

Uvědomil si, že poprvé nebudou uzdravení vítat své druhy. Snad nic neporuší...

 


"Ááááááááááááááááá!" ozval se výkřik hrůzy. Trhli sebou. Viděli, jak skálou propadá nějaký člověk. Propadl břehem a zůstal ležet pod vodou. Zaslechli jeho křik.

"Oline, co to je?"

"Jak to volá?"

"Nevím."

"Měli bychom se podívat. Přestal volat. Utopil se?"

"Jak může někdo volat pod vodou? Jdeme tam?"

"Ne. Teď tam nemůžeme, bojovníci jsou už na břehu,ale co to..." Nedopověděl. Scéna na břehu byla pro něj příliš absurdní. Viděl, jak usekávají spícím hlavy a jejich těla pálí na hranici. Na břehu bylo dřeva dost.

"Honem pojďte všichni do vznášedla. Musíme se okamžitě spojit s Centrálou!"

 


Krvavé jitro zbarvilo moře. Růžová pěna omývala kýly. Vraceli se pro své bojovníky. Veslovali pomalu. Nebyl důvod ke spěchu. Už vidí skály a žlutý písek. Jejich oči marně hledají mávající postavičky druhů.

Vesla jednotně, rytmicky zabírají do vody. Přemýšlí. Proč ještě jejich přátelé spí? Odmítl je jednooký uzdravit? Byli všichni nehodni jeho přízně? Je to trest? Sešle zkázu i na ně? Zapomněli na něco? Čím urazili boha, že se od nich odvrátil?

Helg marně vzpomíná,co píší knihy. Ještě se nestalo, aby jednooký neuzdravil raněné vítěze! Ještě se nikdy nestalo, aby uzdravení ráno spali a nevítali spolubojovníky! Dostává posvátný strach. Včera se radoval. Byla to jeho největší bitva. Nezažil takový počet mrtvých a raněných. Všichni bojovali čestně. Hranice vzplála. Proč se bozi zlobí? A jak je získají zpět na svou stranu?

Výkřik hrůzy se odrazil od pobřežních skal. Všichni naráz přestali veslovat a očima rozšířenýma údivem a mystickou hrůzou se dívají ke břehu. Jasně viděli, jak skálou propadl člověk v ohnivě rudém zvláštním oděvu. Jeho tělo se dotklo písčitého břehu a padalo dál... Znamení... Bozi se zlobí... jednoocí jim přestali být nakloněni... Ale dávají jim znamení, mohou si je udobřit. Chtějí od nich poslušnost. Žádají si oběti?

Nový výkřik se ozval nad mořem. Kormidelník první lodi spatřil ve vodě onoho podivného člověka. Muselo to být ještě dítě. Neměl žádné vousy a jeho vlasy byly krátké... Nejenom jeho oděv měl barvu krve. Krvavý měl i obličej,ruce... Jeho oči se na ně dívaly. Mával na ně z mořské hlubiny. Co bylo nejpodivnější, slyšeli jeho hlas! Volal na ně. Musí si dobře zapamatovat to posvátné slovo. Znělo jim dlouze v uších. "Pomóc!"

Posel bohů bez pohybu ležel pod vodou a křičel. Najednou mu hlava klesla. Omdlel? Zemřel? Jaké je to znamení?

Skálou,kde ležel, i jím samým proplouvaly ryby. Je posel pouze přízrakem? A najednou je to napadlo! Už vědí, co znamená poselství jednookého! Ta barva krve. Posel byl celý krvavý. Znamená to určitě oběti. Jednooký chce lidskou krev! Chce ty na břehu.

 


Helg obnažil svůj meč a první sťal nejblíže spícího. Za několik minut byl obřad vykonán. Rozbili jednu ze svých lodí,aby mohli bojovníci odejít sloužit jednookému bohu. Nasládlý pach se znovu smísil s jódovou vůní moře.

 


"Doktore Oline, vy si skutečně nemůžete nic vyčítat. Uvědomte si, že vy nejste a ani nemůžete být příčina a původ těch hrůz. Musíte si zvyknout,že jsou na nejprimitivnější úrovni vývoje mozku. Pokaždé vám to opakuji. A na ten poslední případ zapomeňte! Je to celá řada náhod." Pracovník Centrály se na chvíli odmlčel. Podíval se na Olina s pochopením. Chtěl mu skutečně pomoci. Nesmí u něho připustit nějaké sebeobviňování,výčitky. On není opravdu ničím vinen.

"Ale já... "

"Nechte mě domluvit, doktore. Dám vám přečíst hlášení vědců pro Centrálu. Je tam všechno. I vaše zásluha na objevení časového okna. Prosím, přečtěte si to. A pak už o tom nebudeme mluvit." Podal mu silný svazek písemností.

"Děkuji."

Téměř s úctou vzal do ruky černé desky. Zprávy pro Centrálu se obyčejně nedávají číst řadovým vědcům.

Ve své místnosti se hned začetl do půjčených listin. Hned na první stránce bylo jeho jméno.

 


Při plnění úkolu se doktor Oli z národa Jednookých a jeho spolupracovníci (Historička Dora z Jednookých a adeptky Ti, Maora, Zena, Ria z národa Sun) setkali s doposud pouze teoreticky předpokládaným jevem, a to "časovým oknem".

Tito naši vyslanci na primitivní planetě si všimli zvláštního jevu. Ze skály padal blíže neurčitelný člověk. Bylo slyšet jeho křik,ale jeho tělo se jim zdálo nehmotné, protože nepadal prostorem, ale skálou, a na závěr propadl písčitým břehem do moře. Všimli si,že ještě pod vodou křičí zvláštním neznámým jazykem.

Doktor Olin okamžitě nařídil návrat a informoval o tom Centrálu.

Vážení kolegové, tímto jsou potvrzeny naše teoretické výzkumy o jednotě času a o jeho schopnosti probíhat opačným směrem. Minulost, současnost, budoucnost jsou jedna jediná veličina a ta může probíhat současně oběma směry. V určitých místech vesmíru existují tzv. "časová okna". V těchto místech se prolínají všechny tři formy této veličiny...

 


Následovalo několik desítek stránek rovnic a odborných výkladů tohoto jevu. Nebyl odborníkem ve fyzice. Nerozuměl těmto zdůvodněním. Hned ale pochopil,že oni a bojovníci byli v jednom čase a ten padající byl budoucnost. Podle vysvětlení vědců udělal krok na skálu,kterou viděl, ale ona tam už v jeho době nebyla. Nebyl tam ani břeh a moře. Jen skála. Pro ně žil pod vodou. Pro něj to byl pád na skalní útes.

Byla to skutečně neuvěřitelná náhoda, že se všichni sešli na místě, kde se vytvořilo časové okno. Tento jev nastává jednou za deset časových období Země.

Nové poznatky ho doslova omráčily. O ničem takovém neměl tušení. Centrála některé výzkumy nezveřejňovala. Listoval dál vědeckou zprávou. Máloco pochopil.

Zaujalo ho až krátké hlášení o člověku z budoucna. Vědci informovali centrálu,že se pokusili přes své laboratorní přístroje kladně energeticky ovlivnit raněného. Podle všech ukazatelů se jim to podařilo a onen muž nezemře. Bude pro ně velice důležitý. Jeho mozkové centrum je přístroji trvale ovlivněno na příjem zpráv od nich....

Měl radost. Pozná je, jací budou. Do čeho vyrostli ti jeho krvežíznivci. Jim bylo v spisu věnováno pouze několik vět, které opět jen stroze popisovaly důvod oné události na pobřeží. Bylo to až na poslední stránce.

 


Padající muž z budoucnosti vyvolal v primitivních lidech posvátnou hrůzu. Navíc na břehu je poprvé v historii nevítali jejich bojovníci. Spojili si tyto dvě události a podle červeného úboru muže z budoucna došli k názoru,že jejich bůh si žádá oběti. Navrhujeme ovlivnění těchto lidí. Jejich božstvo, představované pro toto období doktorem Olinem a historičkou Dorou, jim musí tyto obřady zakázat.

 


Zahraje si tedy zase úlohu Jednookého boha. Nepochyboval,že Centrála na tento návrh přistoupí. Druhý den mu to jejich pracovník potvrdil. Zároveň mu oznámil, že vědci v noci odzkoušeli první stroj na pohyb v čase. Čekají ho jiné úkoly.

 


Všechno si uvědomil pozdě. Myslel,že alespoň omdlí. Nebylo mu to dopřáno. Plně vnímal, jak propadá skálou i břehem do moře... kdy to skončí?

Ani ostrá bolest při dopadu těla na útes mu nevzala vědomí. Podíval se nahoru. Volání o pomoc mu zadrhlo v krku. Nad ním plavou ryby. Jasně vidí blížící se lodní kýly.

Poslední myšlenka, která ho napadla: "Přicestoval jsem časem?" Až se probere, vzpomene si na ni. I na všechno ostatní.

 


Asi dlouho ležel ve tmě bezvědomí. Potom mozek dostal příkaz probrat se. Nějaký hlas mu neustále říkal: "Jsi zdráv. Rány se ti zacelují. Prober se! Musíš nám pomoci. Vesmír tě potřebuje. Čeká tě úkol. Prober se! Jsi zdráv..."

Oči měl neustále zavřené,ale ten hlas vnímal velmi dobře. Bylo to jako v hypnóze. "Co si přejete?" zeptal se neznámých. Byl překvapen, že mluví, že žije a necítí žádnou bolest.

"Musíš nám pomoci ve výzkumech času. Jsme pro tebe vědci vesmíru z minula. Ty jsi pro nás obyvatel této planety z budoucna. Jsme u vás ve vaší hluboké minulosti. Chápeš?" "Snažím se. "

"Nemáme moc času všechno ti vysvětlit,to až později. Naučíme tě, jak nám pomůžeš. Sám chápeš,že jsi účastníkem nějakého zvláštního jevu. Jedná se o časové okno. V tomto místě se prolínají všechny časy. Teď jsme na tobě vyzkoušeli, že je možné energeticky se spojit,ale my potřebujeme dostat se z jedné roviny a formy času do druhé přímo. Teoreticky máme tento problém vyřešený. Potřebujeme energetickou pomoc, vysílanou z jiné časové formy než jsme my... Zapamatuj si znamení koncentrace energie. Řekneš o nich dalším obyvatelům planety. Řekneš jim o našem rozhovoru. Vysvětlíš jim, proč nám musí pomoci. Znamení nám budete vysílat zcela jednoduše. Stačí je psát třeba prstem do vzduchu, ale lepší je kreslit... Děkujeme ti a nezlob se, že ti víc neřekneme... ale pokud máš nějaký dotaz, zeptej se."

Napadlo ho jen jedno. "Jak to, že si vzájemně rozumíme? Vy znáte naši řeč?"

"Ne, samozřejmě, že neznáme všechny řeči ve vesmíru. Není to nutné. Existuje totiž jedna jediná řeč vědomí. Vzájemně si rozumí všechny mozky ve vesmíru. Ještě něco tě zajímá? Už nemáme moc času."

Chtěl by určitě vědět ještě hodně věcí, ale teď ho momentálně nic nenapadá. Neví, nač se jich má ještě zeptat.

"Už tě nebudeme přepínat víc, než je nutné. Potřebuješ klid. Nezapomeň energetické znaky a řekni o nás ostatním. Poděkuj jim. Brzo se setkáme. Teď spi."

V hlavě se mu promítly znaky pro koncentraci energie.

"Vždyť to jsou litery... runy..."

Probudily ho známé hlasy.

 


"Haló... městská knihovna?... Ano?... Prosím vás, je u vás náš host Gal Elson?...

Ne?... Už odešel... Děkuji."

"Odešel?"

"Ano. Knihovnice říkala, že si vypůjčil geologického průvodce krajem a ve dvě hodiny včera odjel svým vozem. Prý do terénu."

"Vypadá to, že se mu něco stalo. Měli jsme ho hledat ještě včera. Snad se dá ještě něco zachránit. Zavolej ostatním. Vyjedeme hned."

 


"Podívejte se... támhle stojí jeho auto."

Skupina mužů přijela k zaparkovanému vozu. "Všechno je v něm v pořádku. Musel někam jít sám. Rozdělíme se. Tři půjdete po skalách podél moře, dva po cestě a my půjdeme hledat do lesa."

Tiše se rozešli. Doufají, že budou mít štěstí a Gala najdou živého. Znají ho několik let. Jezdí sem každé léto. Nechtějí si ani myšlenkou připustit, že by byl mrtvý. Jdou rychle, třeba záleží na každé minutě.

 


"Na té skále u moře leží něco červeného. "

"Je to Gal! On nosí přeci červené tepláky!"

Dávají se do běhu. Oči odhadují výšku pádu. Přežití by byl zázrak! I kdyby přežil pád, musel ztratit hodně krve. Stahuje se jim krk. Chtějí zažít zázrak. Moc si to přejí.

"Nemám jít zavolat ostatní?"

"Až potom. Teď ho musíme vyzvednout sem. Lano mám sebou. Budete mě jistit... Držíte?... Lezu dolů..."

Poslední služba pro kamaráda.

Sklonil se nad ním. V jednu chvíli se mu zdálo,že kolem pluje ryba. Klam rychle přešel. Hned na to zapomněl... Viděl všude jen krev. Kámen byl zahnědlý seschlou krví... Vzal Gala za ruku,byla teplá. Otevřel oči.

"Žije! Kluci, on žije!... Gale... ty žiješ... jsi v pořádku... To není možný... jak se ti to stalo, povídej... Můžeš mluvit?"

Hned poznal Jakoba. Musí mu rychle říci, co zažil. Dostal úkol. Všichni dostali od nich ten úkol. Musí okamžitě začít a pak se konečně poznají. Překotně ze sebe dostává předešlé zážitky. Drmolí slovo za slovem. Honem neví, jak nejlépe zformulovat věty. Jak jim to nejlíp a nejrychleji říci, aby to hned pochopili.

"Jsou tady... Mluvil jsem s nimi. Chtějí k nám přicestovat, ale musíme jim pomoci... Někteří jsou jednoocí. Všichni musíme kreslit energetické znaky. Jsou to vlastně runy... Viděl jsem je. Viděl jsem i Vikingy. Jejich bitvu... Je tady časové okno. Čas je jednotný... Musíme kreslit ty energetické znaky. Tím jim moc pomůžeme, bez toho se k nám nedostanou... Všichni budeme kreslit runy... Měli dračí lodě, viděl jsem je všechny... Oni jsou dobří, chtějí k nám přijet... pomáhat nám... tady je časové okno... rozumíte mi... Jakobe! Rozumíš?"

Dívají se na něho nechápavě. Chce jim všechno říct najednou. Asi to špatně vysvětluje, je moc rozrušený. Nechápou. Usmívají se. Co říkají? Co bude dobré! Vždyť mu nic není! Oni ho uzdravili. Kam ho vezou?

 


"Gala našli. Víte to?"

"Ne. Vůbec nic nevím. Co se stalo?"

"Představte si, spadnul ze skály nad mořem a až na odřeniny se mu nic nestalo. Zůstal zdravý, ale jen po tělesné stránce. Duševně je to horší. Doktoři říkají, že ten pád u něho vyvolal poruchu mozku. Zřejmě se i dost uhodil do hlavy. Od té doby, co ho našli, mluví jen samé nesmysly o cestování v čase, mimozemšťanech, plete do toho i Vikingy, runy a časové okno. Chudák, pád přežil, ale zbláznil se z toho. "

"To je škoda. Takový vzdělaný člověk. A kam ho odvezli?"

"Nerada bych vám lhala. Říkají, že k němu domů, ale mezi náma, paní, vezli ho rovnou do blázince..."

 


Kde udělal chybu? Proč mu nechtějí rozumět?

"Klid. Musíte být v klidu. Prožil jste otřes. Všechno se srovná, uvidíte. Brzo vás pošleme domů."

To říkali jedni. A tady doma ho zavřeli do nemocniční místnosti a říkají totéž.

Kde to vůbec jsem? Podle toho, jak se ke mě chovají, zřejmě v blázinci... Já přeci nejsem blázen! Mluvil jsem s nimi. Všechno jsem skutečně viděl. Ty lodě, bitvu, jak je jednoocí uzdravovali... Uzdravili i mě. Jak jinak bych přežil? Říkají,že to byla velmi šťastná náhoda. Mým argumentům se usmívají.

Chtěli pomoci při výzkumu. Jak mám ty lidi přesvědčit? Měli jsme jim pomoci při sestrojení stroje času. Koncentrovat a vysílat energii. Nic jsem nezapomněl. Nic se mi nezdálo! Nesmím se vzdát. Nesmím!

V zámku zachřestil klíč. Dveře bez kliky se otevřely. Ranní vizita. Slyší, jako každý den, latinské názvy svých domnělých chorob.

A není tedy skutečně blázen? Nezdálo se mu to všechno v jeho narušeném mozku? Každým dnem začíná o sobě víc a víc pochybovat. Cítí se otupělý. To asi ty prášky. Nesmí je brát... Jak to udělat? Sestry kontrolují polknutí pilulky a vyhnout se injekci je zcela nemožné.

 


Je prý na nejlepší cestě k uzdravení. Ano, přestal s nimi komunikovat. Přestal se snažit jim něco vysvětlit. Tedy mlčí. Odpovídá na dotazy,ale volí co nejkratší odpovědi.

 

Kdyby mu aspoň dovolili psát. Začal by s těmi znaky. Slíbil to. Oni na to čekají... Kolik je to vůbec let, co s nimi mluvil... nepamatuje se... ale dodneška zná každý detail run. Každý den je kreslí prstem na lino podlahy, na stěny, na skla oken... Snad i takhle to má cenu. Zdá se mu, že jedině ony mu dovolují přežít tady v izolaci.

 


Včera zaznamenal změnu. Odešel starý doktor i sestry. Nový lékař je velice mladý, i sestřičky omládly. Všichni se usmívají. Ten nový se velice o každého zajímá, i s ním mluvil. Jinak než ti všichni. Porušil mlčení... všechno mu řekl... zkusil i poprosit o papír a tužky. Čekal napjatě, jestli uvidí známé úsměvy a uslyší vysvětlování, proč to nejde. Nic z toho. Naopak doktor prohlásil, že umění je součástí jeho léčebné terapie a každý zde bude muset něco dělat... papír dostal ještě ten den.

Hned se dal do práce. Určitě už na to čekají.

 


Každý den zaplňuje papíry stále stejnými znaky liter. Nevysvětluje nikomu proč. Nemělo by to smysl. Cítí, že i on z nich čerpá energii. Za ty roky se velice zdokonalil v jejich kresbě. Za den jich nakreslí stovky. Ale to mu nestačí, střídá i materiály. Vypaluje litery do dřeva,tesá do kamene,modeluje z hlíny. Jeho zvláštní sochy zaplňují zahrady. Lidem se začalo jeho umění libit. Kupují si jeho výtvory od nemocnice. Je šťastný. Pomáhají jim, aniž to tuší.

 


V poslední době se mu stále víc začíná zdát, že brzo budou jejich pokusy skončeny a stroj času bude realitou. Cítí zvláštní mrazení v mozku. Tak to cítil i před tím, když s ním komunikovali přes vědomí. Znamená to úspěch? Uslyší je brzo. Uvidí je znovu? Jak vypadají ti další?... Dnes ví, nač se ptát... Budou chtít komunikovat jenom s ním nebo se všemi?... Budou se moci ptát i ostatní?

Co bude pak s ním?... Ne, nechce slávu a omluvy. Už ani nechce odsud. Zvykl si. Nedovede už žít jinde. Nikde nic nemá, kam by šel?... Kolik mu vlastně je a kolik mu bude, až přijedou? Najednou dostal strach. Nezemře dřív?

 


"Pane primáři, podívejte se, přijede k nám nějaký profesor Olin z Oslo. Říká vám to jméno něco?"

"Ne. Ukažte mi ten dopis."

Prolítl rychle těch několik řádek psaní. Světová asociace lékařů mu oznamuje, že jeho zemi navštíví psychoanalytik profesor Olin. Rád by se seznámil se způsoby léčby nervových chorob. Asociace vybrala jeho kliniku a prosí ho, aby profesorovi umožnil studijní pobyt. Bude se jednat o den, maximálně dva.

Byl velice potěšený, že konečně si někdo všimnul jeho nového způsobu léčby. Musí na návštěvu všechno pořádně připravit. Tady se jedná o mnoho.

"Paní kolegyně, informujte o návštěvě profesora Olina i ostatní. A prosím vás, všechno musí být zajištěno. Ukážeme našemu hostu i tvorbu našich pacientů. Divadlo, koncert, výstavu. Ode dneška ať už neprodávají žádné sochy časového okna. To bude profesora možná velice zajímat. "

Ještě jednou se podíval na dopis. Bude to pro něj zatím největší úspěch. Všiml si, že mladá doktorka ještě stojí před jeho stolem.

"To je všechno. Můžete odejít."

"Nezlobte se, pane primáři, ale nepochopila jsem, jaké sochy okna nemají prodávat?"

Musel se zasmát.

"Promiňte, zapomněl jsem, že jste tady nová a neznáte ještě přezdívky všech pacientů. Časové okno říkáme tomu na trojce. Před lety ho sem přivezli, když se domníval, že je časové okno, kterým vidí minulost i budoucnost. Snad i nějaké jednooké mimozemšťany do toho zapletl. Už si to tak přesně nepamatuju..."

"S ničím takovým jsem se ještě nesetkala. Známe příčiny?"

"Ano. Asi před třiceti nebo čtyřiceti roky spadnul na skálu do moře. Nic vážného se mu nestalo. Pouze utrpěl šok. Byl tam bez pomoci několik dní. Navíc se hodně uhodil do hlavy. Změnila se mu chemie mozku a on začal mít tyto představy. Bohužel nevyléčitelné."

"Chudák. A on vyrábí nějaké sochy?"

"Ano. Taky jednu mám. Tady stojí, podívejte."

"Skutečně velice pěkné, i když mi to nic nepřipomíná. Jen je to pěkný tvar."

"Jen tvar. Pacient se ale domnívá, že tím navazuje spojení s mimozemšťany. Víte, že když jsem nastupoval tady na tu kliniku, bylo rozhodnuto, že tento pacient bude propuštěn? Chtěl jsem si s ním aspoň na závěr popovídat. První, oč mě požádal, byl papír na kresby pro mimozemšťany... a to ho chtěl můj předchůdce pustit jako uzdraveného."

Podíval se na hodinky. "Nějak jsme se zapovídali. Běžte všechno připravit a ve volné chvíli si pořádně prostudujte chorobopisy všech pacientů. Po medicínské stránce tady najdete mnohem zajímavější a komplikovanější případy, než je pan Časové okno."

 


"Pane profesore, teď vás zavedu na výstavu výtvarných prací našich pacientů."

Profesor pokýval hlavou. "Rád se podívám. Ve světě se rovněž zabývají terapií uměním. Můžu vám říci, že některé ty obrazy od pacientů jsou dokonalé. "

Byl potěšen hostovým zájmem o svůj způsob léčby. Nejdříve se tak trochu obával tohoto zvláštního člověka. Byl to starý, ale štíhlý a vysoký muž. Už svou chůzí vyzařoval autoritu. Nejednalo se o žádného rozklepaného starce, jak si ho představoval. Tohohle muže si musel každý všimnout. Dlouhé prošedivělé vousy mu dodávaly vzhledu severského válečníka. Tento dojem dokresloval obvaz na jeho hlavě a černé brýle. Profesor se mu svěřil,že řídil cizí vůz a do zatáčky ho nezvládl. Jen díky svým kolegům na chirurgii je živý a vidí. Musí jen neustále nosit černé brýle.

 


Došli do síně, kterou upravili jako galerii. Uprostřed výrazně dominovaly do kamene vytesané obrazce pacienta z čísla tři. Jak primář předpokládal, host se u nich okamžitě zastavil.

"To je zajímavé. Od kterého pacienta to je?"

Zopakoval mu všechny známé údaje. Profesor ho pozorně poslouchal. "Mohl bych toho člověka vidět a pokusit se ho vyšetřit svojí metodou?"

"Samozřejmě. Uvolním vám svoji místnost... Pojďte, hned vás k němu zavedu. Uvidíte, že určitě bude zase kreslit. Nedělá nic jiného, ale jak jsem vám už říkal, nečekejte, že vám toho moc poví. Je velice tichý a mlčenlivý..."

Tiše otevřel trojku.

V místnosti za stolem seděl starý muž, před sebou měl papír a něco na něj štětcem kreslil. Nevnímal doktorův pohled. Hlavu měl skloněnou nad svou prací. Až když do místnosti vešel i profesor, prudce sebou trhl a podíval se na něj. Primář si toho nevšiml. Neviděl ani změnu v jeho očích. Byla v nich radost, úleva.

Muž otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel a mlčel. Před ním ležela ještě nedokončená litera.

Profesor přistoupil těsně k pacientovi. Podíval se mu do očí. "Dobrý den. Jsem lékař. Zajímá mě váš případ. Tady pan kolega dovolil, že vás mohu vyšetřit svojí metodou. Třeba vás vyléčí." Usmál se na sedícího starce.

Muž z čísla tři, zvaný Časové okno, poprvé od svého pádu mohl opětovat úsměv.

Host se najednou přestal věnovat rozhovoru s pacientem. Nervózně se rozhlíží po pokoji. "Prosím vás, pane kolego, zapomněl jsem si zřejmě v autě kufřík s diagnostickým zařízením. Byl byste tak laskav a došel mi pro něj? Nesmíte se zlobit, ale po tom úraze mi to tak neběhá."

"To je přeci samozřejmost, pane profesore." Rychle vyšel z místnosti. Čím je mu ten člověk tak sympatický? Cítí se s ním tak klidný,vyrovnaný... Zastavil se. Zdálo se mu,že z trojky slyší smích... Chvíli poslouchal. Ticho. Asi se zmýlil.

Trvalo mu to poměrně dlouho, než našel žádaný kufřík. V autě nebyl. Musel znovu projít celou trasou jejich prohlídky nemocnice. Samozřejmě zákon schválnosti se opět potvrdil. Našel ho až v galerii.

Když se vracel, zdálo se mu, že oknem zahlédl venku profesora. Bezděky zrychlil chůzi... Dveře do trojky byly otevřené. V pokoji na posteli ležel stařec. Nehýbal se. Jeho oči se strnule dívaly ke stropu... bylo v nich tolik štěstí. Nevypadaly jako oči mrtvého.

 


V rukou držel papír se zvláštním znakem. Takový nikdy nenakreslil...

Připadalo mu to všechno absurdní. Proč profesor tady toho starce zabil? O tom, že je to vražda, nepochyboval. Zdravý člověk, a tím tady ten pacient byl, neumírá v jedné minutě! Musí proto okamžitě jednat. Ten Olin je vrah! Nemůže být daleko!

 


To není možné! Nikde toho člověka nenašli. Řidič taky nic neví. Nikdy předtím ho neviděl. Řekli mu jen odvez, přivez...

Musím okamžitě volat policii. Měl jsem to udělat hned... Vešel do pracovny.

"Vy!... Co tady chcete?"

"Čekám na vás. Musím vám hodně vysvětlit."

"To budete vysvětlovat jinde! Kdo vlastně jste?" V hlase měl zlost. Ještě nikdy se mu nestalo, aby se mu některý člověk tak hnusil jako tenhle. Taková brutalita. Zabít neškodného blázna, který mu nemohl nic udělat... byl tak rozrušený, že zapomněl na strach o sebe. Teď si uvědomil, že jsou sami. On a vrah... Zbledl.

"Nebojte se a nikam nevolejte. Nejsem vrah. Ten muž zemřel zcela přirozeně na své nemoci a stáří. Ve skutečnosti by byl už několik let mrtvý, a kdybych šel ještě dál, byl mrtvý už před čtyřiceti třemi lety."

"Děláte si legraci? Na nemoci? Podívejte se do jeho chorobopisu.. co se mi tu snažíte namluvit? Byl zdravější než padesátník a přitom mu bylo..." Uvědomil si, že neví, kolik mu vlastně bylo.

"Sto tři."

"Prosím?"

"Sto tři roky. Můžete se sám podívat. V dokladech to musíte mít. Nepřipadalo vám divné, že je tak starý a přitom zdravý?"

Zarazilo ho to. Neznámý má zřejmě pravdu. Nikdy ho nenapadlo zabývat se hlouběji tím starým pacientem. Prostě tady byl. Diagnóza byla určená.

"Nikdy vás nenapadlo, že není duševně nemocný. Když vám všechno vyprávěl, nikdy vás nenapadlo, že by mohl mít pravdu? Myslíte si, že není možné cestovat v čase. Myslíte si, že kromě obyvatel Země nikdo ve vesmíru už není. Proč si to myslíte? Proč jste byl přesvědčen,že ten stařec je blázen? Proč by ty jeho obrazce nemohly koncentrovat energie? Proč by opravdu nemohl pomáhat jednookým?"

"Máte divné otázky. Jste..." Poslední slovo polkl.

Díval se do jediného oka.

"Pochopil jste konečně?"

Dlouho mlčel. Díval se z okna na dřevěné a kamenné sloupy zdobené obrazci. Proto si je lidé tak oblíbili... nejsou to jen čáry... mohl být dál v životě, v poznání...

Jednooký se zvedl.

"Počkejte,nechoďte nikam... Nesmíte odejít! Naučte nás všechno... budeme vám pomáhat... Zůstaňte..."

"Ještě není ten čas, ale nebojte se, přijdeme..."

"A co mám říct ostatním?"

"Pravdu... Pokud si troufnete."

"Uvěří mi?"

"Nevím... Záleží na vás. Vaše věda je už dost vyspělá..."

Podali si ruce. Vyprovodil ho až k bráně. Za stromy se něco zalesklo.

"Čekají vás?"

"Ano. Nelučme se. Brzo se setkáme."

Čekal, dokud Jednooký nezašel za stromy. Vzpomněl si na starce.

Vešel do jeho pokoje. Zapomněli na něj. Zavřel mu víčka. Teď to teprve pochopil. Čekal na tento den. Dnes se všechno konečně dozvěděl. Neodepřeli mu žádné poznání. Pochopil zákony času, vesmíru. Sám nakreslil obrazec přerušující živodárný tok energie. Proč by zůstával panem Časové okno, když splnil úkol...

Všiml si na stole ležícího papíru. Díval se na nedodělaný obrazec. Namočil štětec do tuše a bez zaváhání ho dokončil.

 


V jedné z forem času se šedovousému muži ulevilo.  (Ikárie)



 

Ukázky článků publikovaných v letech 2003 až 2004 (v tištěných i Internetových periodikách)

Vědecko-populární články

Společenská tématika

Fejetony

Politické komentáře (z let 2000-2004 psané pro Inoviny Neviditelný pes )

 

Další literární tvorba

Povídky

Romány a knihy

Básně


 

 

 

      literární tvorba     

 

webdesign 

 

grafiky

 

fotografie

 

fotografiky

 

kresby

 

sochy

 

výstavy

 

webzin

  

curriculum vitae 

kontakt  

 



© webdesign 2004 JITA

Šíření jakékoliv části tohoto webu jen s písemným svolením autora.

 

 




TOPlist