<IMG SRC="nonflash.gif" width=730 height=160 BORDER=0>
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka: JITA Splítková

ukázka článků publikovaných v letech 2003 až 2005 (v tištěných i Internetových periodikách)

 

Zajímavosti, lidé, zdraví

Kultura a historie

 

 

Zajímavosti, lidé, zdraví:

Mozek věčně mladý?

Proč ženy nerozumí mužům a muži ženám?

Geny na mnoho způsobů.

Vysoké podpatky = afrodiziakum?

Emoce... ty naše mršky jedny! / Elektrické blondýnky i svalovci a jiné články

další ukázky článků zde>>

 

 

 

 

Kultura a historie

Protiklady potomka Antiky

Muži stvořili stroj a ženy mu daly duši.

Lidé na zemi, hvězdy na nebi...

další články zde>>

 

 

 

 

Zajímavosti, lidé, zdraví

TORTUROMÓDA - Chceš-li módu nosit...

...musíš něco zkusit. Je taková dětinská říkačka. Dětinská, ale pravdivá. Co bolesti člověk vytrpí například v módních botkách (popravdě řečeno místo člověk by se slušelo přiznat barvu a napsat: co bolesti žena vytrpí v módních botičkách na podpatku).
V některém případě se utrpení kvůli módě netýká jen žen. Tím případem je piercing (propichování). Propíchnout lze kteroukoliv tělní část a pak do takto vzniklé skulinky vetknout předmět podobný náušnici, je možno rovněž po celém těle. Největší výskyt piercingu je v uších, v obličeji, v obočí, v nose, ve rtu... potom v puse se propichuje jazyk... tím to nekončí propichují se prsní bradavky, vagíny a penisy.
Vypadá to spíše jako důmyslné mučeníčko, než módní doplněk, za který mistru "pírsinkáři" musíte zaplatit patřičný peníz (ono i katu se vlastně platilo, aby odsouzence setnul nebo upálil humánně - co nejméně bolestivě). Kdyby to jen bolelo, kdo je masochista ať se ukájí, ale ono piercing na nesprávném místě může nositeli prý pěkně zdravotně zavařit.
The British Dental Journal v čísle 194 Varuje před piercingem jazyku. Tento článek byl napsán po konkrétní události - případu britské dívky, které se tímto módním zákrokem dostala do jazyku infekce a když jí naběhl, že se dusila, musela urychleně jít na operační vyjmutí jazykové náušničky. Vše dopadlo dobře, jak doktoři píší - protentokrát.
Ve výše uvedeném časopise lékaři upozorňují, že piercing jazyku se může stát příčinou (rankou snáze vniknou viry) např. hepatitidy, herpes viru, plísňových onemocnění v ústech... i vést až k exitu (otrava krve...).

A dentisté poukazují na to, že kovový předmět v ústech může vést ke zlomení zubu nebo vytržení nervových zakončení v ústní dutině.

Tomuto všemu oponují piercing studia a jejich odborníci. Podle nich, když jsou při tvorbě takovéto ozdoby zachována pravidla hygieny - řádně vyvařené potřebné nástroje, rukavice na rukou mistra piercingu a ten ví jak a kde správně může žadateli proklát jazyk, nemůže se vůbec nic stát.

Já osobně nesnáším i prstýnky na rukou, takže se vymyká mým představám, jak se asi musí cítit člověk s piercingem v hubě (i jinde). Podle mě je to vlastně drsný hrdina, ale i masochista. A kdo má pravdu lékaři nebo piercing studia? Asi to tak zdravotně závažné nebude - neuvádí se více naběhlých jazyků, jak ten oné Angličanky - ovšem to také nic neznamená (co je statistika nám v reálu předvádí náš statistický úřad).
Když se to nositelům libí, tak se jim to líbí... jejich věc. Někdo si může myslet, že to není jejich problém. Řekla bych, že v tomto případě, je to opravdu jen jejich osobní až intimní záležitost - propichují svoje, ne cizí těla. Na druhou stranu je zde hrozba koronaviru způsobujícího SARS.

 

 


O obyčejnostech, a co je obyčejnějšího než takový vuřt …

 

Vuřty v dnešní době odborně nazývané špekáčky, jsou staré téměř 3000 let. Divíte se? Ono totiž za tuto uzeninu je možné pokládat i onen kozí žaludek, naditý krví a masem, který v Homérově Odyssei slibuje jeden nápadník Penelopin tomu, kdo z boje o její ručku vyjde vítězně.
Básník si jistě toto jídlo nevymyslel, ale zřejmě ho dobře znal. Jednalo se podle všeho o vžitou lahůdku a podle toho, že to byla cena pro zdatného reka asi vzácnou a ne každodenně dostupnou.

Také ve starém Římě byly při hostinách podávány, a to přímo na počest bohů, malé vuřtíky zavěšené na dlouhých šňůrách. Římané dovedli hodovat, jistě to byla delikatesa.

Nejen svět antiky baštil špekáčky, ale i - podle mínění Říma barbaři - staří Germáni si tuto uzeninu oblíbili. Konzumovali ji převelice a při tom jídle si možná uvědomili, že žaludkem prochází nejen krmě, ale přeci i láska a buřtíčky si dávali navzájem darem. Z toho prý u nich vzniklo přísloví: vuřt za vuřt.

Ovšem komu by dali zatím v historii nejdelší buřt? Byl dlouhý 700 metrů, vyrobil ho řeznický cech v Královci při jedné slavnosti roku 1592 a čtyři tovaryši na něm pracovali celý týden. Snad se ta slavnost odehrávala v zimě, jinak tovaryši na jednom konci uzeninu dokončovali a na druhém už ji klidně mohli požírat červy.

Na sklonku prvního tisíciletí byly v různých zemích vuřty zakázány a výrobci vuřtů a jaternic, lidé, kteří mísili zvířecí krev s masem, byli prohlášeni za bezectné, měli být veřejně mrskáni a ostříháni dohola.

Proč asi vznikl tento zvyk? Možná to byla první ochrana spotřebitelů. Co si budeme nalhávat vuřtíky byly a jsou velmi často všelijak šizené a co se do nich rozemele, někdy možná neví ani jejich zhotovitel. Jedno je jisté, vuřty vždy byly a stále zůstávají zlatým dolem pro uzenáře.

Ovšem nyní, po vstupu naší země do EU, prý už musejí výrobci uzenin s pravdou ven. Mají totiž povinnost zákazníkovi sdělit sladké tajemství, cože v každém masném výrobku vlastně je. A co v nich je?

Našla jsem ve svém archivu pitoreskností tento mejlík - jsem na rozpacích, byl to žert anebo ta Erbenovsky hrozná jistota, kterou vidíme, ne v prosekaném ledu na jezeru, ale na monitoru?



Nasledujici receptura na obycejne parky byla ziskana od nejmenovaneho
pracovnika jedne Rakouske firmy, ktera vyrabi uzeniny na objednavku a podle
cenovych pozadavku supermarketu a hypermarketu v Ceské republice.
Pokud byste v receptu marne hledali maso, nespletli jste se, skutecne
tam zadne neni.

Obycejne parky:

receptura na 100 kg vysledneho produktu :

15 kg SEPARAT ( masokostni moucka)
15 kg SADLO
26 kg KUZOVA EMULZE
10 kg A-GEL (chemie)
6 kg SKROB
22 kg LED (strouhany pro spojeni smesi, pozdeji zvodnati)
1,9 kg SUL
2 kg SOJA
1 kg EMULGATOR
1,1 kg KORENI + BARVIVO
------------------------------------------
100 kg celkem = ruzovoucke parecky

No, dobrou chuť.

 


 

Když se pohádky stávají skutečností (JITA Splítková)

Nacházíme se právě v čase zázraků na počkání - věci, které známe z pohádek,  již jdou normálně  realizovat.

Určitě znáte tu o kůzlátkách, tam si vlk lačný mladého kůzlečího    masa, nechává zpilovat jazyk, aby měl hlásek jako matka koza. Ptáte se, co je v této pohádce v současnosti tou realizovatelnou věcí? Je to ona změna hlasu - samozřejmě se neděje zpilováním jazyka, ale operativně. Proč by si, lidi nechávali, a to ještě operativně, měnit svůj hlas? Co je k takovému kroku vede? Nevěříte?

Takže bylo nebylo v království zvaném Spojené státy americké jejich manageři přikázali všem lidem, že pokud chtějí v životě něčeho dosáhnout, nikdy nesmí zestárnout. Kdo vypadá staře, je ze společnosti exkomunikován. I vzal lid tento příkaz za své životní krédo a podle toho se začal chovat a šířit jej dál, až celý svět byl posedlý po věčné mladosti. Nic není zadarmo a mládí ve stáří tuplem ne. Začalo to mastičkami na vyhlazení vrásek, pilulkami vitality, pak následují kosmetické operace … zmenšení nosu, zvětšení rtů, silikon do prsou, nový zadek, odsátí tuku, odřezání zbytečného masa, úprava kůže laserem a dochází to až k botulotoxinovým injekcím… a stále to nestačí odborníci vždy přijdou na novou možnost, jak zůstat mladý anebo - pokud mladým ještě jste, tak jak se po projití touto torturou, pardon - kosmetickou úpravou, stát ještě víc superkrásným a superúspěšným a supermladým.

Posledním hitem v USA je omlazení hlasu. Ano, omlazení - neb i hlas stárne, u toho, kdo hodně zpívá a mluví, prý pomaleji.

Robert Cataloff hlavní laryngolog Graduate Hospital k nutnosti změnit hlas říká: "Potkal jsem lidi, kteří zaplatili 15.000 dolarů za vyhlazení obličeje od vrásek, no a když otevřeli pusu, hned mi bylo jasné, že je jim nejmíň 75 let."

Když omládnout, tak komplexně, nic nedělat polovičatě a hurá na další operaci.

Existují hned dva způsoby, jak omladit hlas. Nechat si vsadit implantát do zářezu na šíji. Implantát pevně stlačuje hlasivky a tím vzniká méně hrubý mladistvý hlas.

Druhý způsob - do vaziva hlasivek "napumpovat" tuk nebo kolagen, který je regeneruje a obnovuje mladistvý zvuk hlasu.

Operace se provádí u uspaných pacientů, takže když se náhodou něco doktorům nepovede, dotyčný po probuzení nemusí věřit vlastním uším a honem bude chtít jít na operaci s nimi.

Operativním získáním jemného hlásku, kouzla s hlasem nekončí. Pokud mladí skutečně jste a hlas tedy omladit nepotřebujete, ale zase se vám váš hlas nelíbí, chtěli byste ho mít charismatický nebo autoritativní - i v tomto případě odborníci přispěchají na pomoc, splní vaše přání a ulehčím vám váš hlasivkový uděl nebo aspoň peněženky.

Existují takzvaní osobní trenéři hlasu. Poptávka po jejich službách roste v USA každý týden. Například firma Oslic Consultant LLC, která v této oblasti působí už od roku 1996, zaznamenala velký nárůst klientů. Nejdříve přicházelo jen několik lidí za měsíc a v současnosti přijímají 250 klientů týdně.

Hlasoví terapeuti nikoho neoperují, ale pracují s klientem na jeho výslovnosti, hloubce hlasu, zabarvení speciálními "hlasocviky". Mají k tomu k dispozici i hlas cvičící program na videokazetách. Prostě dělají vše pro zdokonalení nedokonalého člověka - takový jedinec jistě rád zaplatí za jeden kurs, který trvá asi tři měsíce, 2 250 dolarů plus výdaje na videokazety a další nutné pomůcky. Stane se přeci dokonalejším.

Pokud by vlk byl patřičně solventní, nemusel by si nechávat drasticky zpilovat jazyk u kováře, ale zašel by za odborníkem a do tří měsíců by měl ten správný hlásek jako koza a tím pádem by měl přístup k masíčku zaručený.

Už věříte, že se pohádky stávají skutečností? :-)

 


 

Internet na každý hřbitov (JITA)

V italské Modeně proběhl koncem března (26. -28.3.) neuvěřitelný veletrh Tanexpo. Expo je jasné, ale ono Tan? Cože se to tam vlastně vystavovalo? Tan je od řeckého slova Thanatos - smrt. Nevystavovala se smrtka, ale vše kolem pohřebnictví.

Už sama existence takového veletrhu někomu přijde morbidní a což teprve vystavené exponáty. Kšeft je kšeft a na lidských věcech i těch posledních se vždy velice dobře vydělává.

Tanexpo není žádná maličká výstavka - své produkty na něm předvádí 200 firem a návštěvnická účast jde do tisíců, má už i svoji určitou historii.

Návštěvníci si zde mohli prohlédnout klasické pohřební vybavení, do kterého patří i solidní rakev, ale inovovat se musí vše - zákazník je náročný a vybíravý a jen normální pohřeb mu přestává stačit, chce víc. Letos si takový extravagantní potencionální zákazník určitě na Tanexpu přišel na své. Posuďte sami, jestli pohřební firmy nedělají pro své mrtvé, co jim na očích vidí.

Takže chcete sledovat svého dědu či přítele až za hrob? Žádný problém - stačí k tomu stacionární maličká videokamera zavedená přímo do hrobky a na svém monitoru můžete pravidelně sledovat třeba i práci červů. "Fuj, kde je etika?", ptáte se? Tak něco méně drastického - mnoho lidí se nechává zpopelnit a pak chce rozptyl svého popela. U nás jsou k tomu určené louky rozptylu, umístěné na hřbitovech. To je takové fádní, pán v černém obleku s bílými rukavičkami, vezme urnu s popelem zemřelého, řekne jeho jméno, otevře urnu a popel pomalu z minimální výšky, aby se nerozprášil, vsype na trávu. Na Tanexpu nabízí jinou možnost - pyrotechnickou urnu - které se vypouští do vzduchu jako ohňostroj a ve velké výšce vybuchne a prach zesnulého se rozptýlí pěkně do vzduchu. Také se vám to nelíbí? Pak jsou tady usedlejší novinky - soška, která se dá na hrobku a ona se v pravidelných intervalech modlí a nebo v noci fluoreskující hrob.

A to ještě není vše! Chcete originální pamětní desku do kolumbária? Máte ji mít. Je to elektronická pamětní deska. Můžete měnit její vzhled třeba každý den a pokud ji napojíte na Internet, tak každou hodinu a to i pomocí mobilního telefonu. Takže nejen Internet do každé školy a domácnosti, ale zde se už razí heslo - Internet na každý hřbitov. Ó, jak morbidní. Jsem zvědavá jestli tyto pohřební novinky najdou své zákazníky. Jakpak by asi vaši tchýni potěšila pyrotechnická urna?

Informace o Tanexpu z Corriere della Sera http://www.corriere.it/edicola/index.jsp?path=INTERNI&doc=STIMO

 

 

 

nejnovější články ZDE >>

 

 

 

 

 

Kultura a historie:

 

LIDÉ: Zemřela kráska v bílém.

V ponděli 9.srpna 2004 zemřela v New Yorku ve věku 96 let Fay Wray, herečka, která hrála v desítkách filmů, ale po vyslovení jejího jména si mnoho lidí vzpomene pouze na jeden jediný.

Ten osudový film, ve kterém hrála, a se kterým byla a bude na vždycky spojována, ten film není film, ale FILM - je jím první King Kong z roku 1933. Sci-fi, horror, dobrodružný … je vším. Ano, samozřejmě, dnes se zdá směšný, zastaralý, ale jen zdá. Tenhle film i přes posměšky a pokročilý věk zůstává klasikou. Když z lesa vyjde ta obrovitá opice a zápasí s ještěrem Tyranosaurem Rexem., není na místě se smát, ale musíme obdivovat, jak tehdejší filmaři zvládly na svoji dobu náročné triky. Na jejich tvorbu použili nové metody - jako například přední a zadní projekci a natáčení po okénku. Ano, jasně vidíme ty trhavé pohyby, ale musíme si uvědomit, jak to viděli diváci v roce 1933. Určitě hrůzou ani nedýchali a seděli na sedadlech jako přibití.

Fay Wray zde zahrála onu krásnou a křehkou "nevěstu" King Konga Ann Darrow. Když si pustíme film pěkně v klidu, pak si teprve uvědomíme, že je to vlastně moc smutný a umělecky kvalitní příběh o nepochopení a samotě a Fay se rozhodně nemusela durdit, když ji ho každý novinář a fanoušek při setkáních připomínal. Ona si zlobila jen ze začátku, pak podle jejích slov z rozhovoru v roce 1963 si uvědomila, že King Kong se stal kultovním filmem, a že být hlavní hrdinkou v takovém filmu, je pro ni vlastně čest.

V roce 1988 ve své biografii napsala, že pokaždé, když vidí onu scénu, jak ji velký a smrtelně zraněný op "odkládá" na vrcholek mrakodrapu Empire State Building a jde ji bránit proti armádě, která tam je ale vyslaná proti němu, tak ji pokaždé silně tluče srdce.

Filmografie Fay se přerušila v roce 1942, když odešla z filmu do domácnosti a starala se o děti, ale v roce 1953 se vrátila a natočila ještě několik filmů - asi nejznámější je Gideon's Trumpet s Henry Fondou z roku 1979 (pro TV).

10. září by oslavila 97 narozeniny, podle oznámení blízkých, zemřela ve spánku.

 

 


Písek neustále skrývá překvapení.

Na Egyptology čeká ještě mnoho archeologických nálezů a to nejenom malé sošky, ale monumentální skulptury. Důkazem tohoto tvrzení je poslední nález doslova gigantické ženy - vážící sto tun, měřící 11 metrů a široké tři metry a patřící prý k největším sochám nalezeným na severu Egypta. Žena drží v levé ruce květ lotosu a na svých zádech má dvě řady hieroglyfů.

Socha byla v těchto dnech objevena v malém městečku Tall Basta ležícím asi sto kilometrů od Káhiry.
Štěstí měli němečtí egyptologové společně s domácími vědci. Podle všeho se jedná o obří sochu královny - ženy Ramsese II. (který byl posedlý stavěním monumentů -např. Abú Simbel) Otázkou zatím je, která manželka faraóna dostala od něj tuto svoji sošnou podobenku provedenou v červené žule.
Socha ještě není celá vyzdvižená ze země a archeologové tedy doposavad nemohli přečíst celý nápis na její zadní části.
V úvahu přicházejí pouze dvě jeho ženy, které byly zároveň královny Nefertari nebo Meritamen.

Nefertari byla první manželka Ramsese II. A je svojí osobností řazena mezi takové královny jako byla Hatšepsut nebo Kleopatra (i když nevládla samostatně jako tyto jmenované).

Meritamen byla její a Ramsese II. nejstarší dcera, kterou si po smrti Nefertari otec vzal jako svoji další první manželku. U faraonů to byla zcela běžná věc, co nebylo běžné, aby vládce myslel na tvůrce soch, paláců, maleb...
a Ramses II. se (tedy aspoň podle nalezeného nápisu) o tyto své řemeslníky zajímal- na stélu v Héliopoli nechal vytesat:" ---kteří pro mne stavějí velký počet monumentů--- kteří rádi opracovávají kámen---zruční a odvážní při vztyčování monumentů tak, že já mohu opět naplňovat chrámy, které jsem vystavěl---pro vás jsem naplnil sklady chlebem, masem a sladkostmi i tukem, abyste si každý týden pomazali svá těla, i roucha a sandály, abyste se každý den oblékli--- udělal jsem vše, aby se vám dařilo dobře, zatímco pro mne rádi pracujete---"

Obří Ramsesova hlava



Roboti v mýtech

V legendách se to roboty moc nehemží, ale zase na druhou stranu, když budeme pečlivě hledat, tak jich není málo. Ovšem za předpokladu, pokud si robota budeme definovat jako někým a za nějakým účelem stvořenou bytost či věc. To bychom pak měli na seznamu: nejdříve stvoření člověka z hlíny, potom Pandóru a Talóa, Galathéu. V Egyptě stvořila bohyně Estet z hlíny a slin boha Ra zmiji. Podle pověsti amazonských Indiánů byli ptáci stvořeni z nití.
Další příklad androida je ze soudku "co když to bylo takhle". A odkud odjinud by mohl být, než od Sumerů, že ano. V Eposu o Gilgamešovi se píše (je to sice ten zaznamenaný Chetity, ale to snad nebude vadit):
"Toho, jenž hlubiny zřel až k hranici země,
Jenž poznal všechna moře, opěvovat chci.
Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí věcí.
On tajemství zřel, odhalil skryté
A zvěst přinesl o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu…
Gilgameše postavy dokonalé
stvořili hrdinští bohové…
Nebeský Šamaš ho obdařil krásou,
bouřlivý Tešub mu statečnost dal…

(Tady přeruším básníka s malou vysvětlivkou: zde uváděný bůh Šamaš je bůh Slunce, Sumery zvaný Utua. Tešub je chetitský bůh nebes a bouře.)
Jedenáct loktů vysokou postavu měl,
devět pídí širokou měl hruď…
Ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk…"

(Chetitská verze Eposu o Gilgamešovi, přeložil L. Matouš)

Tento Gilgameš se vydal s přítelem Enkiduem do světa činiti hrdinské kousky. V cedrovém lese zabil příšeru Chumbabu, zabil nebeského býka a po smrti přítele šel hledat prostředek k nesmrtelnosti. K tomu však neměl dost sil, a tak se vrátil domů do Uruku.
Hleďme, hleďme, máme umělé stvořeníčko jako vystřižené. Bozi vytvořili hrdinu, který byl pořádným kolosem. Sumerský loket je 0,495 m, Gilgameš měl tedy něco přes pět metrů. Jinak vypadal jako zcela normální člověk. Podle báje jím z jedné třetiny byl. Co to může znamenat? Že by tělo byla konstrukce, ale řídící článek byl lidský mozek? Z tolika sci-fi filmů známý kyborg? Pro úkoly: získávat informace ze dna moří, z hlubinných geologických a archeologických průzkumů a přitom z těchto výzkumů uzavírat závěry a ještě učit Sumeřany (viz první sloka), a hledat prostředek k nesmrtelnosti, to by takový robot-člověk byl jediné řešení. Pro koho by byl potřebný takový stroj? Pro někoho, kdo dělá průzkumy planet, anebo pro někoho, kdo něco ztratil a teď to usilovně hledá, nebo pro toho, kdo hledá nové i ztracené poznatky, či pro někoho, kdo dělá průzkum třeba po katastrofě? Takovou inventuru, co zbylo a jak to s čím vypadá… Klepete si na čelo. No jo, no jo. Už mlčím.
Gilgameš podle všeho byl normální urucký král, který vládl na počátku 3. raně dynastického období (asi 21. stol. př. n. l.). Svědčí o tom archeologické nálezy a mezi nimi i sumerská báseň Gilgameš a Agga. Vypráví o válce mezi uruckým králem Gilgamešem a vládcem Kiše Aggou. Aggovi poslové požadovali na Gilgameši, aby se podrobil nadvládě Kiše. Ten odmítl kapitulovat a obrátil se na shromáždění starších Uruku, aby mu potvrdilo zahájení války proti Kiši. Toto shromáždění starších, zřejmě už zkostnatělé, jako všechna taková shromáždění, válku odmítlo. Gilgameš nekapituloval ani před vlastními řadami, svolal shromáždění mužů Uruku a to mu potvrdilo, že bude lepší se proti nepříteli bránit. Opravdu nechci vidět politiku všude, ale vidíte i hrdina z eposu ví, že proti nepříteli se musí bránit.
Za další - chetitský Epos o Gilgamešovi má vícero sumerských předloh. Jsou to epické básně popisující hrdinské činy bohů a polobohů, mezi nimi samozřejmě i básně o Gilgamešovi. Dalšími vzory Eposu o Gilgamešovi byli pro Chetity bůh Enki, hrdina Adapa, a Epos o Ziusudrovi, šuruppackém králi (na území Fary). Tento král přežil se svojí ženou a mnoha zvířaty potopu světa. (V tomto eposu je vše o potopě líčeno tak jako v Bibli, nemůže být pochyb, odkud je tedy tato pověst o potopě světa.) Zdá se, že tento Gilgameš je výsledkem sloučení mnoha osob. Z normálního, možná trochu výjimečnějšího člověka, uruckého krále, udělali umělci božského hrdinu. A šotek vyskočí s výrokem: "Či konstruktéři pojmenovali svůj výtvor po oblíbeném hrdinovi?" :-)

Božský hrdina, který zabíjel obludy, býky, i lvy, přišel o přítele… ale vždyť tohle všechno prožil například i řecký Hérakles!
Hérakles, Diův syn, usmrtil lernskou saň (hydru), zkrotil krétského býka, zabil nemejského lva, přišel o oblíbeného jinocha Hyláse a nakonec se stal nesmrtelným… Podle teorie pravděpodobnosti se mi nezdá možné, že by Řekové nezávisle na Eposu o Gilgamešovi vymysleli svého Hérakla. Takže nejenom Židé přejali zřejmě všechny své nejstarší pověsti sepsané v Bibli od Sumerů, ale i Řekové.

Na úplný závěr. O citlivosti a lidskosti Gilgameše - muže či kolosu vypovídají verše:
"Gilgameš pro Enkidua, přítele svého,
hořce pláče a utíká na step.
"Až já zemru, nebudu snad jako Enkidu?
Hoře se vplížilo do mého nitra.
Ze strachu před smrtí utíkám na step…"
Kam běžíš, Gilgameši,
život, jejž hledáš, nenalezneš.
Ze strachu před smrtí utíkám na step,
neb událost s přítelem těžce dolehla na mne.
Teď utíkám daleko na step.
Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?
Přítel, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, změnil se v hlínu…"

Napadá mě žertovná myšlenka, vždyť kyborgův mozek musel přeci původně vlastnit člověk! A živý mozek zůstává neustále mozkem...

Z českých luhů a hájů

Robot - taky se tady v Čechách musí přeci nějaký najít, nebylo by to spravedlivé, když si to slovo vymyslel náš Josef Čapek. A skutečně jednoho máme - Golema, vyrobil ho sice židovský rabbi, ale ten žil v Praze. Kdo nezná tuhle pověst, jak učený rabbi Löw vytvořil z hlíny (jak jinak) svého sluhu a do života ho uváděl šémem? Takových lidí je určitě minimum.
I když je zajímavé, proč se o něm sám rabbi nezmiňuje. Bál se nařčení z čarodějnictví a nechtěl tím dát záminku k pogromům na židy? Rudolfínská doba konce 16. a začátku 17. století by ještě geniálního technika před církví neuchránila nebo je vše prostě jinak.
Podivné je, že Golem se začíná objevovat v židovské literatuře až v minulém století. To je opravdu divné. Zdá se, že tedy tento robot Golem je pouhý výmysl technického 19. století. Spíše to vypadá, že pravdu má I. Mackerle v knize Tajemství pražského Golema, když se domnívá, že Golem byl duševně nemocný či epileptický sluha rabbiho. Uvádí, že slovo golem v hebrejštině znamená i blázen. A podle pověsti byl Golem od člověka k nerozeznání. Jeho chování, zuřivost a strojové pohyby by odpovídaly nějaké takové chorobě. Šém je podle Mackerleho vlastně lék podávaný nemocnému. Golem zemřel po záchvatu, když mu rabbi zapomněl dát tento lék. Přerušil kvůli tomu bohoslužby, ale bylo pozdě. Tělo uklidil na půdu Staronové synagogy, kde bylo schodiště skutečně strženo. Tolik kniha Tajemství pražského Golema.
S tímto by se dalo souhlasit, až na několik věcí. Za prvé, staral by se učený Löwi takhle pečlivě o sluhu? Přerušoval by kvůli němu něco takového jako je bohoslužba? A chtěl by on i jeho rodina mít doma nebezpečného sloužícího? Těžko. Takového nebezpečného člověka by v domě trpěli, pouze pokud by tam patřil, tedy příbuzný a spíše Löwiho syn. Proto se rabbi ani nikdo později nikde o Golemovi nezmiňuje. Kdo by vynášel vlastní neštěstí a navíc v té době ostudu. Držel ho hezky doma, aby nepřišel nikomu moc na oči. A jeden den… někdo mohl být u nich na návštěvě nebo se Golem popral v zuřivém záchvatu se služebnictvem, to spíše. Rabbi utíká domů a tam najde golema-vraha. Syn zabil sloužící děvče nebo muže. Protože proč by jinak rabbi tak složitě uklízel tělo jeho oběti? Pokud by zemřel Golem, nebo byl třeba zabit, prostě by ho pochoval, úplně ho utajit před ostatními nemohl, proč tedy takové složitosti s odklízením na půdu? Spíš to vypadá na milujícího tatíčka, který se snažil zahladit všechny stopy po synově zločinu, jinak by ho před ostatními těžko uchránil. A náhlý odchod sluhy či služky? To nebylo asi nic moc zvláštního. Potvrzuje to možná ještě jeden fakt uváděný Mackerlem. V roce 1883 se prováděla rozsáhlá rekonstrukce půdy Staronové synagogy. V zápiscích o tom je napsáno, že věci, které tam byly nalezeny, byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Co by asi dovolili Židé zakopat na hřbitově? Tak jsme přišli o robota. I když židé obývali oblasti v blízkosti Sumeru, sumerské mýty je inspirovaly při psaní Bible, co když si vyvolenci tohoto národa udrželi některé vědomosti dávnověku? A byly kdy jaké? :-) Pochybuji.

V každém případě máme aspoň toho od Jaroslava Horejce, hliněného a vypouštějícího páru z nozder (samozřejmě - jedna se o figurínu z filmu Císařův pekař a Pekařův císař). Určitě ho někdo vyrobil i jako malý modýlek, copak by říkali budoucí potomci, kdyby ho našli? Ti by se divili!


V roce 1920 němečtí filmaři pojali tuto legendu jako horor a i Golem zde měl být děsivý (dnes se pouze této masce usmíváme.

    

Na stránce www.stummfilmmusiktage.de/ german/archive.htm si můžete přečíst více o filmu - Der Golem wie er in die Welt kam z roku 1920.
Režie: Paul Wegener
Obsazení: Georg Brinkmann, Holger Grohs, Alexander Klemmstein, Kirsika Kaukomen, Marcel Körner



NA PALETĚ: Mýtický svalovec

aneb Krásný mužský si dámy musíte pouze vysnít nebo namalovat, pokud nevládnete štětcem či tuží, musíte se spokojit již s namalovaným (nebo třeba vytesaným).


Krásný mužský si dámy musíte pouze vysnít nebo namalovat, pokud nevládnete štětcem či tuží, musíte se spokojit již s namalovaným ...

nebo třeba vytesaným. (Socha je myslitel od Rodina a ten druhý svalovec je zápasnik Meissonier od Paula Baudry vznikl roku 1848)







Mladý, svalnatý, opálený muž s krásnými dlouhými blonďatými vlasy. Kašle na módu a chodí jen v kožených (patřičně naditých) slipech. U pasu má přivázaný pazourkový nůž se dřevěnou rukojetí.
Neztloustne, nezplešatí, nezpohodlní, nezesenilní, prostě nezestárne - tento idol paní a dívek je totiž pouze nakreslený - je to Rahan,- pravěký gentlemoun.

V sedmdesátých letech se do módy dostal pravěk - v našich krajích Zdeněk Burian kreslil své vědecké obrazy pravěku a Eduard Štorch vydával knihy o pravěkých lovcích. Francouzi šli na popularizaci tohoto tématu jinak, po svém - lidově, moderně a neotřele - komiksem.
Výtvarník André Chéret a tvůrce námětu Roger Lécureux si nastudovali něco z dějin, zřejmě navštívili nějaké muzeum a možná se vydali i do pomalovaných pravěkých jeskyní jako Lascaux, Trois Fre'res, La Marche... Dále si přečetli Tarzana. A to vše jim stačilo ke zrození mužného, zdůrazňuji opravdu mužného hrdiny (zrodil se roku 1969), kterého kreslili mnohdy až provokativně eroticky (byl to původně seriál pro děti?).
Rahan je čestný mladý muž, ale pro svoji čestnost a touhu pomáhat druhým se často dostane do nesnází.
Například v příběhu Človíček, najde malé děcko a ujme se ho. Přes různá nebezpečenství je navrátí rodičům. Ovšem nevděk světem vládne. Ti barbaři si totiž myslí, že náš čestňák je naopak únosce dítěte a milého krasavce přivážou v lese ke kůlům (óó hrůza!! Ale že je svůdný...:-) přímo na zem a to jak za nohy tak i za ruce. Rahan leží a verbálně odrazuje šelmy od svého snězení. Nakonec k němu přijde zachráněné dítě a obejme jeho hlavu. Když je takto najdou nevděční rodičové, teprve pochopí, že Rahan není žádný pedofil, ale zachránce - následuje přešťastný konec.



V jiném příběhu zase kněží pověsí Rahana za ruce tenkými liánami na mamutí kly (je obviněn, že ukradl svůj vlastní nůž). Tak se má zjevit pravda, jestli je zloděj a lhář. To on není, takže vše dopadne dobře a kněžím sklapne. Příběh se tuším jmenuje sekyrový háj a originalita je v technickém postupu výroby seker a nožů - pazourek, či kámen se normálně pravěce opracuje, ale pak se rozřízne větývka, do štěrbiny se vsune kamenný polotovar a léta se čeká až strom ránu zacelí a kámen do větve doslova vroste a kamennou střenku od dřevěné rukojeti prý nic neoddělí. Nezdá se mi to po technické stránce až tak možné, ale je to přeci komiks a když jde, že se nechávají vrůstat třeba hrušky do lahví (tak se skutečně vyrábí alkohol s ovocem v lahvi), proč by nemohly růst kameny do dřeva?

             
Rahanova bojová všestrannost je zřejmá i z přebalů sešitků s jeho příběhy.

Tento komiks vycházel v sedmdesátých letech i v českém časopise (možná se to bude zdát neuvěřitelné) s názvem Sedmička pionýrů. A tak díky osvícenosti tehdejších redaktorů na nás pravěký lovec mluví i česky (pravda pro používané citoslovce netřeba překladu).
Naštěstí v komiksech na slovech nezáleží a Rahan byl svým libretistou i výtvarníkem opravdu dobře a detailně zpracován a jako děti jsme ho hltali v češtině i francouzštině (tu neznaje). A jak jsme byli nešťastní, když autoři nechali v osmdesátých letech Rahana zemřít. Tehdy ve Francii měl sešit s tímto komiksem černý přebal!
Nevím jestli to byl záměr autorů, či nátlak fanoušků - Rahan i přes smrt pokračoval dál. Jeho podobu, chování a příběhy převzal jeho syn a ten mu snad opravdu vypadl z oka. A další a další příběhy vznikají a vydávají se dál.
Pukud máte rádi komiksy a fantazy a tohoto hrdinu ještě neznáte (najde se někdo takový?), doporučuji ho vaší pozornosti - Rahan nestárne ani jeho syn - tedy hurá do světa pravěkých iluzí.
Iluzí, kde jsme zas hodně mladí, čistí, najedení a jdeme si svojí cestou :-).
Jeho domovská stránka http://www.rahan.org/actuel/envente.html
Na závěr si povzdechnu: Tolik komiksů už bylo zfilmováno, kdy dojde na Rahana?


 

O KNIZE: MĚSTO - SVĚT A PAŘÍŽ JULESE VERNA

J.A.Komenský nechal svého poutníka procházet městem a hledat sebe, pravdu,
smysl existence. Poutník hledá svět, ale samo město je tím celým světem. V
literatuře má fenomén - město - zásadní význam. Je to symbol, personifikace,
chiméra. Vrcholný výtvor člověka - společenského tvora. Město - ochranná
schránka lidstva, žumpa, krematorium.

Celá řada spisovatelů nechává projít své hrdiny katarzí - specifickým městem, bez
citu, bez krásna.
Je jím Ilium, kde žije dr. Paul Proteus a gigantický počítačový plánovač
(K.Vonnegut - Mechanické piáno). Je jím i Bradburyho město, kde hasiči pálí knihy,
kde lidé házejí udání do schránek (451 Farenheita). Nebo i neurčitelné město, kde
omylem přistane lingvista Budai, a kde nenachází jediného člověka, který by mluvil
jemu srozumitelnou řečí. Město je uzavřený organismus a nepřijímá nic
cizorodého. (Ferenc Karinthy - Epepe).
Město je i to Orwellovo se Sídlištěm vítězství s plakáty Velkého bratra a
ubohým Winstonem Smithem (1984). Obludný je i Londýn Aldouse Huxleyho v
Konci civilizace.
Na žádné z těchto měst nelze zapomenout, na žádnou z těchto několika knih
nelze zapomenout. Jsou to knihy - varování. Podívejte se, kam to
může všechno dospět. Podívejte se kam vede technika, věda, fanatismus, lhostejnost, tupost,
sobectví... Takové dílo, po kterém nelze usnout, jistě zamýšlel napsat i Jules Verne.
Celá desetiletí se čekalo jestli se někdy objeví jeho román Paříž dvacátého století.
Čtenáři očekávali jaké zrůdné město vymyslel literární stvořitel tolika
technických vynálezů.
Sběratelé i obdivovatelé Verneova díla už přestávali doufat, že se román někdy
najde. V roce 1989 vzal tvůrcův pravnuk Jean výbušninu, umístil ji na betonový
trezor, který od Verneovi smrti ležel v jeho tuolonském domě, a... V roce 1994 byl
konečně román Paříž ve dvacátém století vydán v nakladatelství Hachette. Kniha
byla skoro okamžitě přeložena do dvaceti jazyků. Je potěšující, že hned v následujícím roce 1995
vyšla v nakladatelství Tichá Byzanc v češtině.
Stačí říci, "JULES VERNE" a není třeba moc ostatních slov. Na rozdíl od tvůrce
je nově objevený román neznámý. Jaký je? Dívám se na brožuru, prohlížím si ji i
novodobé ilustrace. Nepřísluší mi hodnotit ani ilustrace a natož rukopis. Objektivní
soud může vynést jen člověk, který sám v těchto oblastech netvoří.
Verneův nakladatel Hetzel po přečtení díla napsal:
"Můj drahý Verne, nevím, co bych za to dal, abych Vám nemusel dnes psát.
Stanovil jste si navýsost obtížný úkol - a stejně jako vašim předchůdcům v
podobných věcech, ani Vám se nepodařilo zhostit se ho s úspěchem... Neočekával
jsem žádné veledílo, ale přece jen jsem doufal v něco lepšího. Není v něm
ani jedna zodpovězená otázka budoucnosti, ani jediná nová kritika, která by
se neopakovala...
Nejste pro tu knihu zralý, předěláte ji za dvacet let...
Vašemu proroctví dnes nikdo neuvěří... nebudou se o to zajímat..."
Tak psal v roce 1863 nakladatel, který byl Verneovi opravdu nakloněn, a
kterého Verne nikdy nevyměnil za jiného. Inkriminovaný román skutečně odložil,
ale nikdy se k němu nevrátil. Měl tedy Hetzel pravdu? Nebo je hodnota díla v jiné
dimenzi, než literární? Ano i zde Verne hýří technickými předpověďmi faxů,
elktrických varhan... Ovšem hlavní síla tohoto románu je v myšlence: jak by vypadal
svět pragmatiků, technokratů a exaktních vědců bez duchovního rozměru
představovaného krásným uměním. To, co se objevuje v dnešních sci-fi románech
napadlo už Vernea. Prolistujme si tuto knihu.
Hlavní hrdina Michel Dufrénoy - "Byl to světlovlasý mladík půvabné tváře, v
jehož příjemném pohledu nebylo nic nekalého, či neomaleného. Dlouhé vlasy mu
dodávaly trochu zženštilý vzhled. Měl zářivé čelo." - vyhraje první cenu za latinské
verše, v Paříži roku 1960 je to hanba.
"Michel Dufrénoy splynul s davem jako kapka vody v řece, již by protržení
přehrad změnilo v záplavu. Přestával být rozrušen. Z vítěze v latinské poezii se
stával v davu rozradovaných lidí plachý mladý muž, cítil se osamocen, cizí a
jakoby vydělen v prázdnu. Jeho spolužáci svižně kráčeli, on však šel pomalu,
váhavě, uprostřed spokojených rodičů ještě více pociťoval svůj sirotčí úděl. Snad
litoval vší své práce, zastesklo se mu po škole, po profesorovi.
Neměl otce ani matku a musel se vrátit do rodiny, která ho nemohla pochopit, s
jistotou, že se svou cenou za latinské verše, nebude přijat vřele."
Tu rodinu, která Michela nechápe představuje jeho strýc, teta a bratránek.
Verne tyto tři popisuje - "... Pan Stanislas Boutardin byl přirozeným plodem
průmyslového století, vyrašil v onom teplém pařeništi, nevyrostl ve volné přírodě.
Jako člověk především praktický nekonal nic neužitečného...
Před čtyřiceti lety se oženil se slečnou AthénaŁs Dufrénoyovou, Michelovou
tetou, byla to vskutku družka hodná bankéře, nepřívětivá, ošklivá, tlustá, měla
všechny přednosti účetní a pokladní... pravá administrativní úřednice, samička
pro administrátora.
Milovala pana Boutardina a byla jím milována? Ano, pokud ta průmyslová
srdce mohla milovat.. K jejich dokreslení užijme příměr: byla lokomotivou, on
strojvůdcem: udržoval ji v dobrém stavu, cídil ji, promazával a ona tak již půl
století byla v chodu s podobnou mírou citu a představivosti jako lokomotiva
cramptonka...
Pokud jde o syna, vynásobte otce a matku a získáte koeficient Athanase
Boutardina..."
Poslední člen rodiny je vylíčen: "... Michel měl kdesi strýce, jistého Huguenina,
o němž se nikdy nemluvilo, jednoho z oněch vzdělaných, skromných, chudých a
odevzdaných lidí..."
K dokreslení dokonalého obrazu Verne vkládá do úst strýce následující -
"Pane, vyslechnete slova, která si laskavě vryjte do paměti. Váš otec byl
umělcem. Tím je řečeno vše. Rád bych se domníval, že jste nezdědil jeho nešťastné
sklony. Odhalil jsem však ve vás zárodky, které je nutno zničit. Rád tápete v píscích
ideálu a prozatím byla nejvýmluvnějším výsledkem vašich snah ona cena za latinské
verše, již jste včera ostudně získal..."
A tak se poeta stane bankovním úředníkem. Jak tato jeho kariéra skončí, je jasné.
Vyhazovem. Jediným kladem této práce bylo, že našel přítele - Quinsonnase,
tajného klavíristu. Ten ho seznamuje s dalšími umělci. Nové známé a dokonce i
lásku - krásnou Lucy potká u strýce Huguenina.
Jak vidí Verne ženy dvacáteho století? Feministky by neměly radost. "...Myslíš si, že
jsou na zemi ještě ženy?"
"Jistěže!" Zvolal mladík.
"Potkáváš je někdy?"
"Denně."
"Abychom si rozuměli," pokračoval pianista, "nehovořím o těch bytostech více
méně ženského vzezření, jejichž cílem je přispívat k množení lidstva a jež nakonec
nahradí stroje na stlačený vzduch ... Z motýla se zpětně stává housenka..."
V následujících kapitolách Michel hledá práci, obchází nakladatelství, přepisuje
divadelní klasiky - nic ho jako tvůrce nemůže uspokojit. Nakonec nemá už žádné
peníze. Lucy s otcem byla vystěhovaná z bytu neznámo kam.
Ve snaze vylíčit odpudivost pařížské společnosti 20. století nechá v závěru
Michela bloudit městem a vidět hrůzy:
"... Šel však dál, nakonec se dostal doprostřed strašného ohlušení, do
rozlehlého sálu, jenž by pohodlně pojal deset tisíc osob. V jeho průčelí stála
elektrickým písmem slova: ELEKTRICKÝ KONCERT ... "Prchněme, prchněme!
vzkřikl nešťastník pronásledovaný neodbytným démonem ... A vlekl se po kolenou.
Po dvou hodinách zápasu s vlastní slabostí dospěl do la Villette... hodinu nato
obešel věznici pro mladistvé... Tam se skýtala pochmurná podívaná. Stavěli šibenici,
chystali popravu na zítřek.
Pod rukama zpívajících dělníků se už zvedalo lešení. Michel chtěl tomu pohledu
uniknout. Klopýtl však o otevřenou bednu. Když vstával, zahlédl v ní elektrickou
baterii.
Probleskla jím myšlenka: pochopil! Již se nestíná. Zabíjí se elektrickým
nábojem. Bylo to tak podobnější nebeskému trestu.
Michel naposledy vykřikl a omdlel..."
Toto ještě není uplný závěr, znovu se vzchopí a utíká pryč, dostává se na hřbitov,
a odsud pozoruje Paříž - "Ach! Paříži!" zvolal s gestem zoufalého hněvu.
"Ach! Lucy!" zašeptal a ve mdlobách padl do sněhu.
Toť úplný konec románu. Nechci, aby to vypadalo, jako že toto dílo zesměšňuji.
To snad ani ne, ale je to satira. Na dobu, kdy vznikla tvrdá satira. Skutečně nevím,
jak by kniha před těmi 132 lety byla čtenáři přijata. Bylo by pochopeno, co chce
říci? V dnešní době se něčemu z románu usmějeme, z něčeho nás trošku zamrazí,
ale máme za sebou četbu dnešních autorů a ve srovnání s nimi Paříž 20. století je
velice naivní a "drsné scény" směšné. Ovšem, když si uvědomíme, kdy byl román
napsán, naivita zmizí a říkáme si, "Už on tušil...". A tato věta dělá i po nás
Verneovo dílo zajímavým. Mnoho literátů ve svých dílech předvídá příští, ale jen u
Verna je stěžejní právě vědecké předvídání.


 

Ukázky článků publikovaných v letech 2003 až 2004 (v tištěných i Internetových periodikách)

Vědecko-populární články

Společenská tématika

Fejetony

Politické komentáře (z let 2000-2004 psané pro Inoviny Neviditelný pes )

 

 

Další literární tvorba

Povídky

Romány a knihy

Básně

 


 

 

 

 

 

 

      literární tvorba     

 

webdesign 

 

grafiky

 

fotografie

 

fotografiky

 

kresby

 

sochy

 

výstavy

 

webzin

  

curriculum vitae 

kontakt  

 



© webdesign 2004 JITA

Šíření jakékoliv části tohoto webu jen s písemným svolením autora.

 

 




TOPlist