ukázky

 

vědecko-populární články

fejetony

články s IT tématikou



Užiteční robočlenovci

Jednoho krásného dne si vyjdete do lesa na houby a potkáte obří svinku (Armadillidium sp.) - takového toho nevzhledného členovce, který se normálně skrývá pod kameny. Nebude to monstrum z daleké planety ani zlý tvor. Půjde kolem vás anebo bude hezky stočená a vy nehnete ani brvou, bude se prostě jednat o robota detektora požárů a hasiče.

V současnosti je stále více lesních požárů, o tom jaké to mohou být tragédie se už moc dobře ví, takže taková lesní hlídka, které by neunikl žádný malý plamínek, který by se později rozrostl do velkého ničícího ohně, bude skutečně potřeba.

Na nápad předcházet katastrofám a vytvořit velké hasící svinky přišli v Institut für Industriedesign na Hochschule Magdeburg-Stendal už v roce 2005 a na jeho vývoji nyní spolupracují s Fraunhofer-Institut für Fabrikbetrieb und automatisierung. Robota pojmenovali OLE - Offroad-Lösch-Einheit - čili terénní hasící přístroj.

OLE je pro pohyb v členitém a opravdu velmi složitém lesním terénu vybaven šesti "nožkami" a aby "viděl" kam kráčí má tykadla se senzory.

Jeho práce bude jednoduchá, bude procházet svěřeným úsekem lesa a svými infračervenými senzory, které zaznamenají i malý zdroj vysoké teploty, bude prozkoumávat okolí.

V závislosti od členitosti terénu a hustoty lesního porostu OLE senzory "uvidí" možné zdroje požáru od 50 metrů až do jednoho kilometru.

Pokud zaregistruje malý plamínek okamžitě se k němu vydá rychlostí 10 až 20km/h a pomocí hasícího přístroje umístěného v těle, ohníček zlikviduje. Hasit bude vodou, kterou bude vypouštět v impulsním režimu, čímž bude likvidace plamenů účinnější, než když se na ně voda pouze stříká. Tím pádem ji také nebude muset v sobě nosit až tak velké množství, které by omezovalo jeho pohyblivost. Vědci možná útroby hasící svinky naplní účinnějšími hasícími prostředky, ale zatím se hovoří pouze o vodě.

Když robot hasič narazí na větší požár, který sám nezlikviduje, okamžitě se spojí se svým centrem, zadá přesnou lokalizaci ohně a na místo je vyslán lidský hasičský tým s auty nebo helikoptéra.

Pokud se OLE dostane například do centra požáru, tak aby se jeho elektronika nepoškodila, robot se prostě, zrovna tak jako onen členovec, svine do klubíčka, zatáhne dovnitř i nožky a vše v klidu přečká. Jeho povrch je pancíř vyrobený z keramických vláken odolávajících teplotě až 1300° C.

Tvůrci zatím nikde nehovoří o tom jaký k pohonu robota využijí zdroj energie - mají ještě čas Offroad-Lösch-Einheit je dnes konceptem, skutečného robota ještě nějakou dobu v lese nepotkáme, ale jelikož se opravdu jedná o skvělý nápad, i když celkem obtížně realizovatelný, tak snad doba jeho výroby nebude v nedohlednu. Možná by měl mít ještě jednu funkci - odhánět vandaly a pytláky.

Další nevzhledný členovec, který inspiroval tvůrce užitečných robotů je štír. Tento robot se také bude procházet v terénu, ale ne pozemském - bude to Evropský vyslanec na Mars. Projekt je financován European Space Agency - ESA a vzniká na Bremen University.

Proč složitě vymýšlet to co, už v reálu funguje tak dlouho? Štír - průzkumník je tedy technickou "kopií" štírů Hadogenese bicolor žijících v Jižní Africe. Právě jeho si konstruktéři vybrali a studovali ho, jako dokonalou bio předlohu pro svého malého robota, který bude muset, rovněž jako štír v JAR, zvládat písčitý i kamenitý terén - škvíry, trhliny i písčité duny.

Technici robota vybaví hmatovými "chloupky" na jejichž koncích budou senzory, místo svalů bude mít elektrická dynama … prostě robo-štír.

Umělý členovec nebude jen průzkumníkem Marsu, na Zemi bude například vyhledávat oběti katastrof. Na rozdíl od živého, tohoto "živočicha" všichni lidi uvidí rádi a bez křiku hrůzy a odporu.


Nosiče informací - novodobé pokladnice (ukázka ze seriálu článků)

Je pět hodin ráno a na mém nočním stolku zvoní budík. Zaklapnu ho a rychle vylezu z postele.

Zamířím na toaletu pak do koupelny vzpamatovat se studenou vodou a nakonec si v kuchyni do hrnku nasypu instantní kafe a zaliji si ho horkou vodou přímo z vodovodu. Vypiji ho, hodím do sebe několik pilulí vitamínů a výživy, obléknu se a utíkám do práce.

K metru to mám pěšky přesně sedm minut. Seběhnu po schodech do vestibulu, nastoupím na jezdící schody, většinou dobíhám k právě přijíždějící soupravě. Jedu deset minut a z metra vylezu přesně na druhé straně města než bydlím. Tady když vylezu musím ještě jít čtvrt hodiny pěšky. Chvíli jdu podél hlavní silnice, ale naštěstí jen chvilku, protože musím zabočit na cestu vedoucí podél malých starodávných vilek. Cesta strmě stoupá a já jdu rychle, takže se docela zadýchám a dveře do kanceláře otevírám dost udýchaný.

"Zase pěšky, pane kolego?" skoro každý den se mě takto ptá můj šéf.

"Zase a dobře víte, že to tak bude pořád, musím se hýbat," odpovídám mu já a jdu se až do večera věnovat své práci. Dělám mnoho věcí, ale živím se jako účetní. Vydělám si kolik potřebuji a nikdo mému obyčejnému životu nevěnuje pozornost.

Obyčejný život, musím se v duchu smát, všichni v okolí mě mají za takový šedivý sliz, nudného samotářského blázna. Netuší, nemají představu ani nemohou mít.

Kdo tedy jsem? Jsem kronikář. Nevybral jsem si to, ale jsem jím. Tak nevím, stalo se tak náhodou nebo jsem se jako kronikář už narodil? Snad mi jednou Laura odpoví… Laura, viděl jí jen jednou…vzpomíná…

Právě když se chystal otevřít dveře od bytu, zhaslo v domě světlo, "do…," nedopověděl protože za ním ho oslovil neznámý ženský hlas. "Ahoj, Tome," otočil se a dívá se do očí poměrně hezké ženy.

"No, ahoj, rozsvítila bys?"

"Ne, zůstaneme dnes takhle:"

Podíval se překvapeně na ní. Ona přistoupila až těsně k němu."Tak otevři ty dveře, ať nestojíme tady na chodbě."

Neuměl si vysvětlit, proč poslušně odemyká dveře a dovoluje jí vejít dovnitř. Byla velice elegantní. "Ty jsi dívka z eskortu?" ujelo mu. Ve tmě ji zlostně zasvítily oči.

"Tak aby bylo mezi námi jasno, nejsem tady ze své vůle, ale protože tady prostě musím být a předat ti informaci." Vzala jeho hlavu do rukou a vášnivě, ale bez vášně ho políbila. Když dokončila polibek vyšla ven.

"To byla ta informace?" nevěřícně za ní zavolal.

"Máš ji v sobě, víc není nutné říkat. Uvidíš."

Skutečně, víc nebylo nutné říkat, krevní oběh mi roznesl po těle nanorobotky, kteří mi předaly informace, ale i nesmrtelnost. Kolují v mém těle a spravují ho, jsem pro společenství světa důležitý, jsem kronikář - živý svědek událostí, které si musím zapamatovat a kdykoli je předat dál. Společenství chce subjektivní pohledy na dějiny, nejsem jediný, mně podobných jsou tisíce. Až mi bude tisíc let, jako Lauře, začnu předávat své informace zapsané v nanorobotcích dalším lidem. Stvořím další kronikáře. Proč a pro koho? To nevím, až je stvořím dozvím se víc.

"Za tisíc let budeš jako já. Za dvě stě let se dozvíš víc…" rezonuje mu v mozku Lauřin hlas. "Žij nenápadně a mapuj historii i myšlení lidí ."

"A co když nechci? Co pak?" ptá se inteligentních strojů v sobě."Nemůžeš nechtít, máš předpoklady pro kronikáře, tak jsi byl vybrán a učiněn jím, s tím nemůžeš nic dělat."

Zabít se, napadlo ho. "Ne, to taky nemůžeš, nanorobotci tě pokaždé opraví, už navždy zůstaneš takový jakým jsi dnes." "Navždy?" vykřikl. "Ne, to není možné, co když mi někdo usekne hlavu?" "Další člen bude nasměrován na místo tvé tragédie a hlavu ti opět přiloží k tělu a stroje tě spraví." "A co když mě spálí," zasmál se. "Už nemáš normální tělo, které jde spálit."

"Takže nijak se nemůžu zabít nebo být zabit?"

"Nemůžeš," odpověděl mu hlas, "jsi živá, ale stálá databáze lidské historie."

Další ráno. Vstávám. Běžím do práce. Přitom neustále sbírám informace. Jsem sám, musím být sám, smířil jsem se… databáze nemůže být jiná.

 

Staletí byl "nosičem dat" obyčejný papír - médium, které umožnilo hromadný přísun informací ke všem lidem a to nejen v podobě knih a novin i jako papírové děrné štítky a pásy… papír odvedl tolik záslužné práce pro lidstvo a v současnosti uvolňuje místo počítačům - potažmo CD, DVD, harddiskům, flash pamětem… NRAM, MRAM… a také e-papíru..

Některá média pro ukládání a archivaci a zpracování dat jsou velmi klasická, ale přitom neobyčejná. Skutečně toto lze skloubit a pak vznikne třeba něco takového jako už před několika roky vyrobila korporace Pioneer - 25 gigabytový Blu-RayDisc, který je z 87% z organického polymeru získaného z kukuřičných zrn a je povrchově vytvrzen pryskyřicí.

Při hoření tohoto disku nevznikají žádné jedovaté chemikálie a pokud je vyhozen, je v přírodě mikroorganismy rozložen. takže ekologicky dokonalá věc, jenže nějak se tento kukuřičňák neujal a není o něj moc velký zájem. Lidé zřejmě nemají k němu důvěru a tak velké množství dat si raději zálohují jinak. Mají možností a budou jich mít stále více. Některé projekty vypadají velmi zajímavě a nadějně.

e-papír

Jak byste se asi zatvářili, kdybyste přišli do domácnosti, ve které by byla pouze jedna jediná kniha. Pomysleli byste si něco o barbarech. Jedna kniha na domácnost, popřípadě po jedné pro každého člena rodiny, se může stát skutečností a to díky elektronickému papíru. Tento e-papír bude, zrovna tak jako je normální papír svázaný v knize, v technickém zařízení "e-knize", do které se budou texty prostě načítat.

Technologie vedoucí k vytvoření e-papíru se poprvé objevila už v roce 1975 zásluhou Nicka Sheridona z výzkumného centra Xeroxu v Palo Altu (PARC). Sheridon svůj vynález patentoval pod názvem Gyricon a je to dodnes jedna ze dvou technologií ve výrobě e-papíru. Princip je vlastně velmi jednoduchý - arch je tvořen statisíci mikroskopickými trubičkami naplněnými olejem a velkým množstvím maličkých plastových kuliček (průměr mají menší než 100mikronu). Každá kulička je přesně na půl natřena černou a bílou barvou a je dipólově nabitá. Působením elektrického náboje na jednu nebo druhou stranu trubičky se vyvolá rotace přesně určených kuliček a tím dochází ke změně barvy jednotlivých bodů - a tak se na ploše vytváří obraz nebo text. Tento e-papír se v současnosti nazývá SmartPaper a vyrábí ho Gyricon Media.

Druhou technologií výroby e-papíru je "elektronický inkoust" - s ním přišel kolem roku 1993 Joseph Jacobson z MIT (Massachusetts Institute of Technology). Jeho technologie sice využívá řadu patentů Xeroxu, ale její princip je originální. Nejprve v mikrokapslích o průměru menším než lidský vlas naplněných modrým roztokem byly milióny pouze bílých pigmentových mikrokuliček. Nyní se používají dva barevné druhy bílá - černá, ale třeba i bílá - červená aj. v průhledném olejnatém roztoku. Kuličky se opět, jako u Gyriconu, působením elektrického náboje přemísťují z jedné strany mikrokapsle na druhou, čímž dochází ke změně barvy bodu. Tento druh e-papíru vyrábí firma E-Ink.

U e-papíru, narozdíl od ostatních zobrazovacích zařízení, je nutný přísun energie pouze pro změnu zobrazení, nikoliv pro udržení obrazu či textu. K řízení e-papíru, čili k ovládání změny barvy jednotlivých bodů na archu, se většinou používá aktivní matrice složená z tenkovrstvých polovodičových tranzistorů (thin-film transistors - TFT).

Praktické použití e-papíru je různé - Gyricon Media z něj vyrábí třeba informační tabule, Siemens organizér Epyrus, Fujitsu tenkovrstvé displeje, Seiko z něj vytvořilo displej náramkových hodinek, Citizen zase displej svého budíku...

Firma E-Ink společně s LG Philips LCD v listopadu 2006 představila další zdokonalený typ e-papíru, který by se už měl vyrábět. Lze ho použít jako monochromatický pružný displej. Má čtyři odstíny šedosti kontrast 10:1, rozlišení 800 ? 600 (SVGA) pixel. Matrici TFT (zde se přesněji jedná o thin-film transistor liquid crystal vytvořili na korozivzdorné kovové fólii vyvinuté Nippon Steel a vyráběné korporací Sumitomo. Fólie je velmi tenká - méně než 100mikrometů, hladká a vydrží i vysoké teploty při procesu výroby TFT. Celková síla tohoto e-papíru je 300mikrometrů. Využit bude například v e-knihách.

Také už se objevuje barevný e-papír, je vyvíjen jak E-Ink tak i například i firmou Hitachi. Tato japonská firma se snaží vyniknout na trhu e-papíru jeho inovacemi - takže ho vybavila Wi-Fi adaptérem a baterií - to mu umožňuje autonomnost a dálkové obnovení dat. Baterie vydrží několik měsíců - délka závisí na časnosti změny obrazu a textu. Wi-Fi e-papír by mohl být ideální k vytvoření e-novin, i když zatím jeho síla i s baterií je 1cm, takže by se o nich mohlo mluvit jako o novinové destičce. (pokračování)


 

Počítač má umění rád (ukázka ze seriálu článků)


Nové možnosti pro zobrazování reality i pocitů…

 

Kastelánka zachřestila svazkem klíčů a zakřičela do chodby. "Nyní půjdeme do posledního místa prohlídky Kupeckého zámku. Do místní obrazárny... Prosím tudy."

Ještě vloni byl tento zámeček zcela bezvýznamný. V lednu zde dělníci při úpravě sklepení našli zavalenou místnost a v ní padesát dokonale zachovaných portrétů lidí ze 17. století a v životní velikosti… a o zájem médií i lidí bylo postaráno. Nejen zachovalost, ale i preciznost provedení malby, udivuje odborníky, prostě obrazy vypadají tak reálně, jako by na plátna někdo přilepil skutečné lidi…

---

Správkyně zámečku vešla do místního ateliéru, pozval ji sem jeden z domácích malířů restaurátorů. V místnosti bylo nezvyklé šero a kromě zvláštního obrovského přístroje uprostřed, stála tam jen dvě velká plátna. Jedno bylo bílé a druhé u zdi bylo přikryté černou plachtou. Strhla ji a vykřikla. Dívá se na před týdnem zmizelého doktora Ráže. Je v černém doktorském taláru a v ruce svírá nějakou starou kroniku a dívá se na ni. Bezděčně odskočila a chtěla odejít, jenže do místnosti právě vešel malíř. V jeho rukou není paleta, ale zbraň. Míří přímo na ni. "Neboj se, krásko,"zašeptal, "nebolí to a udělám tě věčně mladou a nesmrtelnou, jako jsou všechny mé obrazy, staneš se vévodkyní…" zasmál se .

"Vrah. . . Vy jste vrah!" slabě vykřikla.

"Pardón. Mýlíte se. Vrah nejsem. Tvořím umění. Všichni ti lidé na mých obrazech žijí." ukázal na doktora Ráže, "I ty budeš žít, ale jinak. Já jsem totiž vynalezl přístroj, který tvé trojdimenzionální tělo znění na dvojdimenzionální. Prostě stlačím tělo na plátno. Doslova ho tam přilepím a utlumím tím všechny životní pochody…něco jako zimní spánek…

"Ty si myslíš, že tu budu klidně stát a dívat se ?" zařvala.

"Ne. To si nemyslím. Silové pole zatím každého bezpečně přidrželo v pozici jakou já chci na obraze mít a moje puška je také pádný argument, jen nikdo z mých obrazů nic netušil a dobrovolně se mi převlékl do kostýmu, mysleli si, že mi budou jen stát modelem. No tak nebudeš vévodkyně, ale můj obraz současné ženy," pokrčil rameny a otočil se, aby zapnul přístroj podobající se obrovskému rentgenu.

Využila jeho nepozornosti. Vší silou kopla do skleněných dveří, vedoucích na zahradu. Nemohla uvěřit, že se jí to povedlo. Proběhla jimi ven. Cítila po sobě stékat proudy krve. . . musí utíkat k lidem. . . nesmí ji chytit. . . Raději vykrvácí, než být obraz… To byla její poslední myšlenka. . .

Jaká to bláznivá představa, dělat z lidí obrazy. Technologie virtuální, rozšířené a smíšené reality pomalu začínají dosahovat takové dokonalosti, že naopak v tomto "virtusvětě" umělcem vytvořené obrazy se budou stávat jakoby živými lidmi a reálnými věcmi.

Nové IT technologie vůbec přejí i umění - již několik let například existuje "virtuální hlína" Virtual Clay - tato hlína se chová jako opravdová - ono ve své podstatě výtvarník vlastně opravdu modeluje z hmoty, ale na rukou musí mít speciální rukavice vybavené senzory - jejich pomocí se do počítače přenáší umělcův pohyb a přímo na monitoru se vytváří díky chytrým modelovacím programům 3D socha či model nějaké věci. Ještě jsou i jiné hardwarové možnosti práce s virtuální hlínou - místo rukavice a modelování do hmoty může uživatel pohybovat ramenem speciálního zařízení PHANTOM Omni Haptic Device ze systému ClayTools, a tak na monitoru "vyrábět" sochu.

"Virtuální hlína" se používá při tvorbě 3D animovaných filmů, designérských modelů, ale i v medicíně pro tvorbu modelů orgánů i podob lidí podle lebky - tím se zabývá antropoložka Caroline Wilkinson a její kolegové z University of Manchester - Unit of Art in Medicine.

Do PC tedy můžete modelovat, ale monitor se už stává i plátnem, můžete na něj kreslit přímo prsty … možností nových výtvarných technik přibývá.

Na druhou stranu se musíme smířit s tím, že nové technologie přejí nejen živým umělcům a my se budeme asi stále více setkávat s obrazy i sochami vytvořenými přímo roboty.

Ano, roboty podle instrukcí kreslí, malují i modelují sochy - originály i repliky slavných mistrů a "inteligentní" stroj dokáže vyrobit i takové umělecko-technické zvláštnosti jako jsou třeba japonské skládačky origami. Tak dovedný je upravený, ale jinak zcela běžný, průmyslový robot. Skládacího šikulku zkonstruovali profesor Matthew T. Mason z Computer Science and Robotics z Carnegie Mellon University (CMU) a hlavně Devin Balkcom z Robotics Institute a asistent na CMU.

Problém, aby stroj skládal origami, byl v tom, že ve výrobě průmyslový robot k materiálu, se kterým pracuje, přistupuje jako k pevnému, ale papír - hlavně při skládání se jeví nejenom jako pevná látka, ale i jako pružný, ohebný materiál. Konstruktéři toto vyřešili softwarově a stolním zařízením složeným z několika šablon a výsuvného úchytu, které umožňují konkrétní ohnutí a složení papíru. Rameno robota přitom není nijaké specielní, ale tvůrci použili "pohyblivou ruku" řadového průmyslového robota od firmy Adept Technology a rovněž vypracovali program pro jednotlivé skládačky. Zatím sice robot nedokáže složit ty nejsložitější figurky, ale to je jen prozatím. Jak se říká: "časy se mění a my s nimi" a mění se naše i stroje i samotné umění.

Z jeskyně do jeskyně

Kromaňonec měl přírodní hlinky a maloval jimi na stěny a stropy jeskyní své sny, pocity, zkušenosti… My dnes i k tomuto máme jinou "jeskyni" - technologii CAVE (Cave Automatic Virtual Environment) - jinak také divadlo virtuální reality. Zařízení bylo vytvořeno v Electronic Visualization Lab na University of Illinois a představeno bylo v roce 1992 na každoročním setkání počítačových grafiků SIGGRAPH.

CAVE na první pohled vypadá jako prázdná filmová kulisa místnosti - má podlahu, tři stěny zavěšené na kovové konstrukci - právě na tyto tři stěny jsou stereo projektory řízenými počítači a za pomocí zrcadel promítány obrazy vytvářející prostorovou virtuální realitu, kterou divák vidí pouze, jestliže má nasazené stereo brýle. Pokud má tyto brýle, zdá se mu, že místnost je normálně prostorově zaplněna předměty, bez brýlí vidí jen obraz na stěně.

CAVE přináší výtvarníkům a scénografům nové možnosti vytvoření jakéhokoliv bizardního světa pro konkrétní divadelní hru - mohou zavést herce do jakékoliv krajiny, obklopit ho čím je napadne. I výtvarníci by mohli CAVE použít k prezentaci svého virtuálního uměleckého díla - mohlo by se jednat o prostorový obraz okamžiku. Japonci obdivují rozkvetlé sakury, ale za vrchol krásna považují jen ten jediný okamžik, když zavane vítr a růžové květy najednou opadávají - takové prostorové obrazy - určité okamžiky, které ovšem jdou stále a stále opakovat, může umělec realizovat ve virtuálním světě.

Samozřejmě, že tato technologie jinak slouží převážně k vědeckým účelům a k výuce. A právě pro vědce a studenty technici a programátoři vymysleli, a v prosinci 2007 představili, projekt CAVEman. Jedná se o první plně počítačový 4D model - v tomto případě model člověka. Projekt je "dítětem" týmu kanadských vědců z University of Calgary vedeného Christopherem Sensenem. Cílem bylo vytvořit nejdokonalejší atlas lidského těla - doktoři, vědci a studenti takto skutečně dokonale uvidí dovnitř celého člověčího těla. Model byl vytvořen na základě informací získaných z anatomických učebnic - vše podrobně vykreslili profesionální výtvarníci a následné animace orgánů a vnitřku i povrchu těla, byly konvertovány do formátu Java 3DTM - ten umožňuje vizualizaci v prostředí technologie CAVE.

Caveman se po nasazení si speciálních brýlí vznáší uprostřed prostoru jeskyně a prohlížení těla a pohybování s ním se provádí pomocí joysticku. Kromě toho v reálném čase je možné přejít od celkového zobrazení těla k detailní vizualizaci pouze jednotlivých lidských orgánů, kostí… Vše má podle tvůrců sloužit například i ke zlepšení práce chirurgů - budou si na modelu moci promýšlet nové způsoby operací. (pokračování)



Nečekané efekty

Blaise Pascal prohlásil "Náhoda přeje jen připraveným." Výrok platí i v moderních technologiích. Ano, i dnes se stane, že objev je učiněn opravdu náhodou, jako vedlejší produkt úplně jiného pokusu… Ovšem také se stává, že výzkumník použije snad z legrace nebo intuice nějaký nečekaný materiál.

Dr. Donald Zipperian z Pace Technologies -Tucson , Dr. John Lombardi z Principal Investigator a Prof. Srini Raghavanz University of Arizona objevili, že na závěrečné leštění magnetických hlav pevných disků je možné používat zelený čaj. Jedná se z hlediska dalšího použití těchto harddisků o vysoce důležitou pracovní operaci. Zatím je tato koncová úprava velmi dlouhý a nákladný proces, při kterém se používají drahé chemikálie, které jsou ke všemu toxické. Nyní se zdá, že je těmto jedovatým leštícím a brusným substancím, díky jejich nečekané čajové náhradě, odzvoněno. V souladu s výzkumem Johna Lombardi je pro konečné jemné broušení magnetických hlav pevných disků možné aplikovat brusnou směs na základě taninu - získávaného ze zeleného čaje.

Aby nová leštící substance byla skutečně po všech stránkách ekologicky neškodná, Lombardi spojil látky získané ze zeleného čaje s neškodnými syntetickými bílky a keramickým abrazivem. Tato brusná směs dovoluje provést závěrečné leštění magnetických hlav třikrát až čtyřikrát rychleji, než předchozí jedovaté chemikálie.

Ještě neuvěřitelnější náhodný objev se podařil Dr Stuartu Meloy - chirurgovi ze Severní Karolíny. Navštěvovali ho nemocní se zcela běžnými bolestmi a nemocemi. Jedna jeho pacientka například trpěla dosti urputnými bolestmi v kříži. Nic ji nepomáhalo, bolest neustávala, tak se doktor Meloy rozhodl pro nový způsob léčby - vytěsnit bolest stimulací míchy. Při tom se používá přístroj od firmy Medtronic, který má stimulovat páteřní nervy hlavně během operace.

Meloy zavedl elektrody do určitého bodu na páteři pacientky, chtěl najít nervy předávající signál bolesti do mozku a nestačil se divit. Žena v jeho ordinaci najednou nesténala bolestí, ale rozkoší. Dá se říci, že od této chvíle se doktor zaměřil na výzkum onoho jevu a později na vývoj zařízení vyvolávajícího orgasmus.

Meloy nebyl první, který zjistil, že použití běžného medicínského přístroje u žen vyvolává orgasmus, ale, jak říká jeho kolegyně Jennifer Berman, ostatní tomu nevěnovali pozornost a nezabývali se tím, takže patentovat si tento objev nechal až Meloy. Ovšem Jennifer nesdílí jeho nadšení a říká, že orgasmus u všech žen není stejný a co funguje u jedné, vůbec neplatí u druhé. Jenže, zdá se, že ji nikdo neposlouchá.

Přístroj je k dostání za "pouhých" 16 000 dolarů či 11.000 euro a určitě ani ještě vyšší cena by nezabránila poptávce po něm. Prodělal první zkoušky a deset z jedenácti žen potvrdilo, že pracuje, jak má. A jak vlastně pracuje?

Celá věc je velice prostá - zařízení doktora Meloye se upevní na hýždě "pacientky" malý generátorek elektrických impulsů se implantuje, ale přímo pod kůži do hýždí a po zmáčknutí tlačítka na dálkovém ovládači přístroje, se po určité době u ženy dostavuje orgasmus.

Ještě konkrétněji řečeno - dvě elektrody s pomocí speciálního vodiče se napojí na nervy v míše. Při zmáčknutí tlačítka elektrody vysílají k nervům slabý elektrický výboj, který vyvolá orgasmus.

Ono po pravdě řečeno málokterou uživatelku zajímá, jak ten přístroj na rozkoš funguje a asi jich moc také nezajímá, že se ještě velice málo ví o jeho vedlejších účincích. Je to jako s Viagrou, tady už jsou vedlejší účinky celkem známy, má na svědomí i úmrtí, ale na jejím prodeji se to neodrazilo.


 

Maličcí

Stanislav Lem v roce 1964 napsal román Nepřemožitelný - v něm se poprvé setkáváme s myšlenou maličkých robotů, nemajících inteligenci, ale řídících se "instinkty". Lemovi nanorobůtci rozhodně nejsou pro živé bytosti ničím přátelským, naopak - vše živé ničí.

Na rozdíl od fantazie v naší současné realitě o takovýchto ministrojích zatím máme jen kladné představy. Ve vizích vědců i futurologů jsou oni tím prostředkem, co spasí lidstvo od nemocí, bolesti…

Skupina chemiků z North Carolina State University, kterou vede Orlin Velev, společně s Britem Vesselinem Paunovem z University of Hull ve svém projektu rozvíjejí originální myšlenku, že jako mikroroboty ke zkoumání lidského těla mohou posloužit zcela obyčejné diody. Ano, je přeci po staletí známé, že geniální řešení jsou tak jednoduchá… otázkou je jestli se jim to povede.

K tomu, aby skutečně vytvořili funkčního mikrorobota musejí nejdříve přijít na to, jak vyřešit dva poměrně kardinální problémy - prvním je absenci hnací síly, která by řídila přístroječek uvnitř lidského těla. Druhým problémem je prozatímní neexistence adekvátních zdrojů energie pro takto mrňavá zařízení - vzhledem k velikosti už na baterky nezbývá místo.

Dříve se předpokládalo, že takovéto zařízení putující v těle, budou poháněna pomocí magnetického pole nebo peroxidem vodíku - jako mini raketky, či ultrazvukem. Při pokusech se nakonec vždy ukázalo, že tudy cesta nevede.

Problém s pohonem Velevův tým vyřešil - a zdá se úspěšně. Vědci na to, jak dodat energii robotkům uvnitř těla, vypracovali úplně novou technologii - bude jim prostě "posílaná" z vnějšku.

Pokus, který dokumentoval, že mají pravdu probíhal následovně: Diodu umístili do umělé cévy se slanou vodou a kolem zapojili vnější střídavé elektrické pole - to iniciuje v diodě jednoznačně směrovaný proud - vytváří se tak elektrické pole mezi kontakty diody a robotek se takto přinutí k pohybu určitým směrem.

Tento pohyb ze založen na principu elektroosmózy - založené na fyzikálním zákoně, že molekuly mineralizované vody, kterou prochází stejnosměrný proud, putují vždy od plus pólu -anody, k mínus pólu - katodě. Zákon objevil v roce 1806 profesor Reuss.

Při pokusu s diodou - představitelkou mikrorobotka - pole vznikající mezi jejími kontakty urychluje iony, kterých je ve slané vodě velké množství, jedním směrem a celá dioda se tedy logicky pohybuje opačně. Rychlost diody je několik milimetrů za sekundu.

Vědci při pokusu museli brát do úvahy i fakt, že elektroosmotického jevu je možné dosáhnout již při napětí 1 V. Při napětích vyšších, cca od 10 V se začne projevovat také elektrolýza, protože rozkladné napětí vody je 1,229V.

V další fázi pokusu chemici sjednotili několik diod do kruhu, který se pohybuje pod vlivem vnějšího elektrického pole bez problémů, zrovna tak, jako jednotlivá dioda.

Můžeme se už radovat nebo obávat, že se nám v těle budou prohánět stroječky? Zatím je na jakékoliv reakce brzo - aby vědci ohlásili úspěch, musí být jejich robotci ještě mnohem menší než tento jejich milimetrový diodový "obr".

Jenže tím vzniknou další problémy - čím menší objekt tím je pro něj jeho okolí viskóznější a pohyb v něm problematičtější i z hlediska potřebné energie. A ještě jeden problém spojený s fyzikálním zákonem čeká na vyřešení - elektroosmóza funguje jen při vysokých hodnotách pH a lidská krev s hodnotami 7,35—7,47 pH tyto podmínky nesplňuje - čili robotek by se v těle nepohyboval. Velev předpokládá, že tento problém půjde vyřešit polymerovým povlakem diody, který bude kolem ní vytvářet prostředí s vysokým pH a tím pádem se bude v těle pohybovat zrovna tak, jako při pokusech ve slaném prostředí.


 

Posezeníčko

Posadit se lze asi na cokoliv - někdy ovšem takové posezení se kromě pohodlnosti dotyčnému postará i o zvýšení adrenalinu a i sebevědomí.

Sedíte za počítačem a nudíte se? Chtělo by to nějaký adrenalinový sport - venku je přeci tak krásně a vy v místnosti bez balkónu… Stačí otevřít okno a posadit se za něj, ano ne před něj, ale za něj čili ven z okna a máte hned o zábavu postaráno. S tímto nápadem už před časem přišli němečtí designéři bratři Tim a Jan Edlerovi z realities:united. Vymysleli a sestrojili zvláštní křeslo, které se vysouvá z okna - pojmenovali je patřičně "rein:raus" - zcela ven.

Tento bláznivý nápad, kdy sedící je vysunut z okna ven, dokonce podle tvůrců může být sériově vyráběn, protože na něm není nic tak technicky náročného, co by takovéto výrobě bránilo - může být totiž umístěno do jakéhokoliv okna .

Zleva nebo zprava - podle umístění okna se pod něj namontuje stěnový panel, který se jako jediný komponent tohoto experimentálního křesla umístí do místnosti natrvalo.

Druhou částí systému je výsuvné rameno, které se instaluje ven z okna a nosná kolejnice, po které vyjede sedátko s člověkem - autoři to nazvali - Der Stuhl mit Schlitten. Toto rameno s kolejnicí se do okna dává pouze v případě, pokud se chcete kochat sezením "ve vzduchu", jinak ho můžete mít položené pod oknem.

Sedící se ven dostane tak, že i se sedátkem prostě ručně vyjede po kolejnici až na konec výsuvného ramene. Když je na místě, tak se díky kolu pod sedátkem může točit kolem své vlastní osy. A bezpečnost? Sedící je na sedátku zabezpečován, ne jak byste asi čekali bezpečnostními řemeny, ale v pase je jištěn lanem, které je upevněno v místnosti o poschodí výš. Z tohoto je jasné, že sami bez cizí pomoci, se kochat sezením venku nemůžete. Vše nasvědčuje tomu, že tento způsob sezení a zábavy nebude nijak masovým.

Další křeslo je také experimentální, ale posezení na něm je pro každého, nejen pro ty, co si potřebují dokázat, jak jsou odvážní. Tentokrát si můžete sednout na harmoniku. Ne na akordeon, ale na FlexibleLove - roztahovací křeslo. Podobnost s akordeonem je velká - křeslo se zrovna tak, jako tahací harmonika, může vytahovat napravo, nalevo, dokola - takže vytváří kruhový divan , či sedačku do"U" a nebo ho lze vytáhnout tak, že se na něj pohodlně posadí 16 lidí - tato harmonika má totiž největší délku 720 centimetrů, při této délce váží jen 25 kilo a nosnost má 1920kg.

Autorem je Thaiwanský designér Chishen Chiu a jistě vás zajímá z jakého materiálu je tato sedačka. Bočnice, držící tvar a kompaktnost křesla, jsou ze dřeva a ono vlastní vytahovací sedátko je z papíru. Ano, z listů porézního recyklovaného papíru.

FlexibleLove je vyráběn z druhotných recyklovaných surovin - tedy jedná se jen o dřevo a papír. Proces výroby je prý vysoce ekologický, pro veřejnost nebyl podrobně představen, ale byl prý vymyšlen až poměrně dlouho po tom, co Chiu napadlo toto rozevíratelné křeslo.

Křesla se vyrábí v různých variantách pro šestnáct, dvanáct, osm a čtyři sedící a cena je podle toho od 300 dolaru do 540 dolarů, ovšem to je cena na Thaiwanu na západě za FlexibleLove zaplatíte nejméně prý 800 dolarů.

Na rozdíl od "rein:raus" by se toto sedátko mohlo stát oblíbeným a jeho využití třeba v galeriích, kavárnách či koncertních sálech se, vzhledem k jeho vlastnostem, zdá praktickým a vtipným. Ovšem jeho výroba by musela být více rozšířená a to po celém světě, aby klesla i jeho cena, pak by bylo možné se s ním setkat i s jako variabilními lavicemi třeba ve školách.


 

Od louče k nanolampičce (ukázka z delšího textu)

 Uprostřed hloučku deseti mužů oblečených v kovových šatech s dlouhými rukávy a sahajícími jim až pod kolena, šli dva nazí cestovatelé.

"…Já ti říkal, nepřistávejme tady, jsou to barbaři, ale ty ne, tys musel zblízka vidět z čeho tady staví domy… taková hloupost, proč si jen porušil rozkazy… co teď bude…" rozplakal se. Druhý muž se jen snaží přes kovové vojáky dívat, kudy je to vedou.

"…proč jen jsi tak tupě tvrdohlavý, co teď z toho máš!!… zneužil jsi pravomoci velitele…" pokračuje v nářcích celkem svalnatý muž, "… tak co, cos tím získal?!!" rozeřval se. Kolega mlčí a jen se pořád dívá na domy kolem. "To snad není možný!" zařval na něj, "ty si tu jdeš jakoby nic a jen čumíš na ty blbý domy, jsi teď spokojenej, no ano, tak se na ně vynadívej, brzo už nic neuvidíš a ani já a všechno kvůli tobě," začíná kvílet, v ten okamžik dostal ránu. Pořádná facka ho vzpamatovala, navíc nebyla od stráží, ale od velitele.

Oba dva teď jdou mlčky hlavním městem bezejmenné planety, označené jen sadou čísel, nerozumí řeči zdejších lidí a oni zase jejich, ale asi, i kdyby si rozuměli, nic by to nezměnilo na tom, že jakmile přistáli a opustili loď, ihned byli chyceni a svlečeni vojáky v neuvěřitelné bizardních šatech z tenkého kovového plechu. Šaty byly určitě velmi těžké, ale vojáci byli opravdu silní, takže se v nich pohybovali, jakoby to byl celkem pohodlný oblek.

Skupina došla na konec města, před nimi už byla jen skála. Veliteli se orosilo čelo, ale nedal na sobě nic znát, jeho kolega opět začal kvílet.

Hrdinství nebo zbabělost, kovovým vojákům je lhostejné obojí. Otevřeli zamaskované dveře ve skále, popadli oba dva pod paždí a hodili je do temného prostoru a dveře zavřeli.

Z jasného slunečního dne byli vhozeni do absolutní tmy, která ovšem za chvilku přestala být tmou. Vojáci naštěstí netušili, že cestovatelé mají pod oblekem, co jim strhli, takzvanou druhou kůži - spodní prádlo, které opravdu nešlo pouhým pohledem rozeznat od kůže. Jednou z vlastností tohoto oblečení je, že izoluje tělo od prostředí a udržuje ho stále ve stejné teplotě a další podstatnou funkcí, co prádlo umí, je i ta, že ve tmě celkem jasně svítí.

Dvě lidské lampičky brzo zjistily, že z místnosti za dveřmi vedou schody dolů … za několik hodin se jim podařilo dostat z jeskyní pod skálou ven.

"Ti asi budou koukat, až najdou prázdnou jeskyni," rozesmál se technik.

"Mlč!" okřikl ho velitel.

Cestovatelé si tiše počkali na noc. Jakmile byla úplná tma rychle doběhli k lodi.

Byla noc, takže si zcela logicky museli své spodní oblečení sundat. Naštěstí šlo složit do malé kostky, která jim posloužila jako svítilna.

Loď odstartovala. Technik se podíval veliteli zle do očí a komisně pronesl, "zažaluji vás za porušení bezpečnostních rozkazů, uvědomujete si to?"

"Klidně, ovšem zapomněl jsi na maličkost, já mám v obleku i kameru a podívej…" pustil mu film, kde dotyčný kvílí a pláče cestou městem, " a tohle pošlu do všech počítačů na našich lodích a i na Zem, "takže myslím, že je vše jasné, porucha nás donutila přistát a pak nás zajali… bude to celkem užitečná informace, příští výsadek musí být ozbrojen."

Technik zčervenal a jen tiše dodal. "Proč by tam někdo chodil?"

"Nevšiml sis z čeho měli obložení těch domů?"

Zavrtěl hlavou.

"Byly to acháty a všemožné polodrahokamy a drahokamy…"

Svítící látka je realita

Po staletí platí obecná symbolika - tma je zlá a světlo je dobré a navíc, kdykoli si posvítit je i určitým znakem vyspělosti civilizace… Tmu má opravdu rád jen málo kdo a svítící prádlo si asi dlouho nekoupíme, ale svítící přehoz ano. Firma Philips totiž vyvinula svítivou látku - jedná se skutečně o tkaninu, kterou pokryjete třeba gauč nebo z ní uděláte závěsy či dokonce ušijete tričko. Na této látce se vám objevují nápisy, obrazce - prostě zobrazí se to, co jí například přes PDA pošlete, aby zobrazila - čili chová se jako monitor - sice s malým rozlišením, ale slova jsou dobře čitelná. Jak tohoto jevu výzkumníci Philipsu docílili? Celkem "jednoduše" do látky jsou "zatkány" LED diody. Využití této svítivé látky - monitoru bude opravdu mnohostranné - křeslo se tak může stát i ciferníkem hodin, závěsy měnit svůj vzor třeba podle ročních období…

A ještě jedno využití mě napadá, jako osobní zdroj světla, ale i výstavní panel - na zadní části bundy může každý promítat třeba své fotografie, kresby… prostě využití se najde hodně.

Jako lampička tedy může v dnešní době posloužit asi cokoliv a udiví to někoho? Ne. Jen někdy jsou lampičky opravdu extravagantní - třeba taková, co ji okem nevidíte. Správně -nanolampička. Právě ji "vyrobili" vědci z University of Cornell. Jedná se o mikroskopické seskupení vláken velikostí bakterie, které skutečně může vyzařovat světlo. Jednotlivé nanovlákno je přitom menší než vlnová délka světla, které vyzařuje.

Vlákna o šířce 200 nanometrů jsou ze sloučenin na bázi ruthenia - což je lehký platinový kov šedavé barvy a právě tyto vlákna tvoří svítivé články "lampičky".

Nanovlákno vyzařuje oranžové světlo působením nízkého napětí připojeného k mikroelektrodám. Prostě - lampička začne oranžově svítit ve chvíli přechodu elektrického mikrovýboje přes strukturu vláken.

Základem pro toto "svítidlo" je složitá technologie electrospinning - využívající elektrické pole. V současnosti je to metoda, která se ukázala jako vhodná k výrobě nanovláken (metodu samotnou si nechal patentovat už v roce 1934 Antonin Formhals).

Jednoduše řečeno při electrospinningu je vlákno vytahováno ze substrátu skládajícího se z komplexu molekul kovu (v případě nanolampičky ruthenia) smíšených s polymerem v rozpouštědle. Mezi a hrotem (jehlou) zařízení odkud vytéká substrát a destičkou - collectorem, je vysoké napětí a to pomáhá vytahovat nit, která se stává pevnou po odpaření ředidla.

Experimenty jsou v začátcích, ale vědci tvrdí, že jejich nanolampička se neztratí a najde uplatnění v ohebné elektronice na bázi polymerů nebo v zařízeních typu sondážní mikroskopie. Takže uvidíme…


 

Lidštiny:

Nebudit - spí!

na konci kolejí
peřinku položím
polštářek k ní
postýlku podivnou
takto si vytvořím
na konci kolejí
kde nic není
i čas se zastavil
a já tu spím

neznámá čísla
pořád mi volají
lidi cizí
zvoní mi u dveří
a já na konci kolejí
ležím si v prachoví
až budík zazvoní
snad se vzbudím…

… na kolejích, i když je to na jejich konci, si asi moc lidí neustele a neusne. Ano, najdou se  případy, ale u nich se nejedná o spánek, ale o sebevraždu a to je úplně o něčem jiném.

Určitě se i vám stalo, že jste usnuli na nevhodném místě a pokud se to nestalo vám, tak jste takového spáče aspoň zažili.

Usnout jinde než v posteli, si zatím do svých trapasů nemůžu připsat, ale zažila jsem chrápající spáče na opeře i baletu. Znám pána, který pravidelně chodí na filosofické přednášky, ale jak přijde, sedne si - a za chvíli tvrdě spí. Hlava mu klesne a on si asi sní. Možná právě proto chodí na ty přednášky. Doma ne a ne usnout a tady si odpočine.

Ono vůbec spánek je velké téma - jeho nedostatek vede k halucinacím a až smrti. Je to známý způsob mučení, nenechat člověka vyspat a neustále ho budit.

"Spánek rozumu budí příšery” - tento nápis se objevuje na podstavci, na kterém spí mladý muž - jedná se o mědirytinu z cyklu Caprichos a vyryl ji Francisco Goya. Mladík spí a nad ním poletují sovy, které se ve větší vzdálenosti jeví jako hrůzní netopýři. Geniální alegorie. K tomu nelze co dodat. Když umělec tvořil tyto své grafiky, byl už těžce nemocný. Přesto šílený Goya měl pořád dostatek soudného rozumu, a tak jasně viděl celý lidský svět.

Spánek a sny - to je neoddělitelné. Ovšem jaké budou mít sny hibernovaní lidé letící prozkoumat naší galaxii? Zatím se žádný způsob dlouhého uspání člověka a hlavně zpomalení jeho metabolismu nepovedl, takže nevíme. Jenže hibernace je tak lákavá… a rodí se možná další cesta k ní a není to ono známe zmražení.

Na zpomalení metabolismu pracuje biochemik Mark Roth z University of Washington.

Roth přišel na zajímavou věc - když se slabá koncentrace sirovodíku aplikuje do plic - v případě jeho experimentů do plic myší, přivodí u nich stav podobný hibernaci.

Koncentrace musí být dostatečná, ale opravdu slabá - sirovodík ve vysoké koncentraci vyvolává chemické popáleniny, nadýchání se tohoto plynu končí smrtí.

Jen slabá koncentrace, která je vdechována delší dobu, má velmi silný vliv na látkovou výměnu, zpomaluje ji.

Při pokusech myši, po tom co se nadýchaly sirovodíku, upadly do bezvědomí a snížila se jejich tělesná teplota na 20 stupňů Celsia. Dýchací frekvence se snížila z normálních 120 vdechů za minutu na 10.

Po několika hodinách spánku -"hibernace" byl k nim přiveden normální čerstvý vzduch. Myši pochvíli bez problémů vstaly a nebyly na nich pozorovány žádné vedlejší příznaky.

Roth se domnívá, že výzkum vlivu sirovodíku na metabolismus může odhalit nové možnosti v terapeutické léčbě lidí. Například to může být vhodná doplňková léčba při těžkých traumatických stavech, infarktech a také může zvětšit efektivnost radioterapie pří léčbě rakoviny. Síla jejího působení závisí na nasycení buněk kyslíkem a zpomalení metabolismu může ochránit zdravé buňky při radiačním ozáření.

O hibernaci v takovém smyslu v jakém ji znají kosmologové a scifisté biochemik přímo nehovoří a zatím ani hovořit nemůže, protože jeho současné pokusy vypovídají pouze o zpomalení metabolismu - sice vysokém, ale hibernace je téměř absolutní útlum životních funkcí (cca na 99%). Pokud se jeho objev prokáže skutečně zdraví neškodným, jistě i jeho napadne tento další způsob jak sirovodík využít a vydá se se svým týmem na cestu za opravdovou hibernací. Pak se třeba stanou realitou pilotované lety až za hranice naší galaxie.

Ještě se musí vyřešit taková maličkost, čím by tam hibernovaní kosmonauti letěli. Lidstvo zatím takovou loď k dispozici nemá. Co není může být. Může a nemusí, jedno je ale jisté - pokud se Rothova metoda osvědčí a půjde-li využít k dlouhodobému uspání, vznikne nový podnikatelský obor - hibernování na zakázku. Do takových center hibernace se pohrnou nemocní i zvědaví na budoucnost za mnoho let a jistě také patřičně movití. Koupí si určité množství let spaní a pak se probudí… jak to může dopadnout víme z filmů, třeba z polského Sexmise, francouzského Hibernátuse nebo v americkém filmu Demolitiom Man řeší hibernací odsouzených problém kriminality a přeplněných věznic - také skvělá myšlenka…


Čas všude a pro každého jiný

Takový stroj času, to by byla krásná věc! Poznat, co bylo, co bude… bylo by to opravdu krásné? Někdy ani ne, možná i to je důvod, proč stroj času podle všeho nejde vyrobit - šlo by to jen za předpokladu, že by se doposavad všichni fyzici mýlili a fyzikální zákony byly jiné, ale to je nepravděpodobné.

Neuvidíme do minulosti ani do budoucnosti, jen žijeme teď a tady. Hodiny tikají, vlaky nabírají zpoždění, a co se právě děje, za čas bude v učebnicích jako historie.

Je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.

Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…

Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.

Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh - takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.

Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat - vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost.

Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu...

Jak vidíte i čas - ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas - tedy vteřiny, minuty, hodiny.. tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak… a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.

No, co by bylo, prostě nebyl. Čas je jen lidský výmysl… jenže i pes ví, kdy je oběd a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin… tak ta tady neustále bude.


 

 

 

 



JITA Splítková

ukázky z roku

2007 a 2008